[TU1]

Zlý Sen rpen 1998

Jak už jsem jednou někde poznamenal: Procházíš dlouhou ulicí, konce nevidíš. Kolem tebe - napravo - nalevo jsou krámky plné různého zboží, které se ti nabízí. Záleží jen a jen na tobě, co si vybereš a co odmítneš. Ale pozor! Co sis vzal, to sis vzal! Vrátit se a vzít si něco jiného, už není možné! Je jedna vyjímka v tomto pravidlu, ale o tom někdy jindy. To znamená že až dojdeš na konec té ulice - ať už je ten konec kdekoliv - pokladna ti spočítá všechno, co jsi si vybral. Všechno.. A tomu říkáme život..........

Je-li tomu skutečně tak, potom ty naše životy se skládají z milionů a milionů voleb, rozhodnutí, předností - a záleží skutečně jen na naší volbě. Rozhodneš se jít po pravé straně Václavského náměstí a potkáš svého budoucího partnera na celý život. Zvolíš stranu levou a srazíš se s někým, kdo drží v ruce párek s hořčicí... V obou případech to byla tvá svobodná volba. Osud? Co je - osud? A už jsme u otázek.......

Aby se človíček v tom zmatku nějak vyznal, musí si postavit mantinely, které mu vyznačí kam až stačí s vlastní "expertisou", a kdy by se snad už měl někde zeptat. V dnešním moderním světě se většina lidí rozhodla, že si nepostaví mantinely žádné a že se oni sami stanou soudci toho, co je dobré a co ne, co je užitečné a co ne, co je morální a co morální není ...Otázky, otázky ... Které jsou relevantní a které zbytečné? A když se zbavíte těch zbytečných, stále těch důležitých otázek z našeho pohledu bude víc, než může člověk sám vyřešit. Která ta otázka, ze všech otázek, je tou nejdůležitější? Jinými slovy: Odpověď na kterou otázku bude mít největší dopad na můj život? Zamysli se nad tím!.....Hledej jak hledej, tou nejdůležitější otázkou pro každého z nás, ať se na to díváš z jakéhokoliv pohledu - je: EXISTUJE BŮH?

Je tam někde ten, kterému se říká Bůh, někdo kdo to všechno dal dohromady, kdo to drží pohromadě a kdo má absolutní, byť i neviditelnou kontrolu - nebo jsme my, lidé z planety Země, spolu s nějakými Ufouny, v tom nekonečném vesmíru sami?.........

Každý z nás si dobře uvědomuje, jak nás na tuto odpověď - ve většině případů - připravili rodiče a škola. Kdo se jim tenkrát mohl postavit? A proč se vlastně proti něčemu stavět? Vždyť to znělo tak logicky - a i kdyby neznělo - proč dělat vlny, proč na sebe upozorňovat a vystavovat se posměchu? Vždyť to přece zato nestojí, že? ...Nestojí? Co by tedy za to stálo, když ne znát odpověď na tuto otázku?.........

Jelikož jak všichni víme, tuto odpověď už každý "zná", podívám se na to, zdali je všechno opravdu tak vodotěsně logické, jak mi to kdysi namlouvali moudří profesorové a nemoudří prostí lidé kolem mně ...Věřím, že to co navrhuji k prozkoumání, není zase tak těžké pochopit - nedomnívám se, že bych byl nějakou "hvězdou moudrosti" na té třetí planetě od Slunce...... Ale i kdyby jsi byl nucen(a) trochu zaměstnat své mozkové buňky, věř mi, mít v tom jasno za to stojí - protože, jak jsme si řekli na počátku, jednou dojdeš k té "pokladně", kde se ti všechno, co jsi přijmul během života, zhodnotí a spočítá ...Tyto otázky a odpovědi či úvahy nejsou z mé hlavy - na konci každé kapitoly uvádím zdroje lidí mnohem fundovanějších v tomto oboru než jsem já.

Úvod.

Během posledních let se vynořilo mnoho otázek ohledně platnosti evoluční teorie a jejího konfliktu s teorií kreační. Předvedeme nějaké ty námitky vůči evoluci. Dále uvedeme důvody pro naše zpochybnění pohledu, že evoluční teorie je tím nejpřesnějším modelem či teorií, která vysvětluje původ života ve světle vědeckých faktů..

Prozkoumání teorie evoluce a uniformitarianismu (názoru že žádné globální katastrofy nebyly) počneme několika důkazy, které poukazují na to, že buď naše datovací metody mají vážné nedostatky, nebo že vesmír je velmi mladý.. Současný názor učí, že naše země je 4.5 miliard let stará. Důležitost znalosti skutečného stáří země je pochopitelná, jelikož kreacionisté tvrdí že země je mladá a neměla tudíž dostatek času pro evoluci.

Příštích několik otázek prozkoumá původ života a některé problémy s tím spojené. Tato celá věc je extrémně spekulativní. Nikdo tam nebyl, kdo by pozoroval tehdejší atmosférické podmínky. Bez těchto podmínek a událostí, popsaných ve většině pohledech na původ, by život vzniknout nemohl. A přesto ve skutečnosti není žádná možnost dokázat, že tyto podmínky existovaly... Potom prozkoumáme otázky, které se týkají přirozeného výběru, který je evolučním mechanismem.....

Pakliže není evoluce schopná vysvětlit - v š e ch n y - formy života, potom není pravdivá! Dále prozkoumáme záznam fosilií který - i když opěvovaný jako nejlepší důkaz evoluce - ve skutečnosti vykazuje pro tuto teorii mnohé problémy. Neexistují žádné přechodné formy mezi hlavními fázemi vývoje života a rozhodnutí, který tvor je předchůdcem kterého tvora, je velmi obtížné. Záznam zkamenělin, pokud se týče člověka, není o nic jasnější...

Konečné otázky jednají o důkazech poukazujících na to, že země kdysi prošla celosvětovou povodní. Důkaz této povodně je nalezen v záznamu fosilií. Moderní geologie většinou přehlíží či se dívá na potopu s pohrdáním, ale velmi často jsou opomenuta fakta, která dokazují, že geologické události proběhly mnohem rychleji, než se běžně věří. Pokud se týče znalosti vědeckých problémů, jsme jen laikové. Ale i když pouhý laik zkoumá tvrzení zastánců evoluce ve světle vědeckých modelů, zůstává mnoho otázek nezodpovězených... Toto nebude nijaké pojednání na striktně vědecké plošině, ale je určené jednat s problémy na úrovni laika.

Čtenář by si měl uvědomit, že na každou tu otázku a odpověď by se dala napsat celá kniha, ale toto pojednání vyžaduje, aby každá otázka byla probrána stručně. A to, bohužel, ponechá mnoho nevyřknutého.....

A proč to všechno? Přemýšlej, prosím! Pakliže je pravdou, že otázka o existenci Boha je tou nejdůležitější otázkou života, nemůžeš sedět někde na plotě, tak nějak obojetně, nebo poznamenat "že je to všechno jedno". Totiž, až dojdeš na konec té ulice, můžeš s hrůzou shledat, že drtivá většina toho "zboží" je k ničemu, a že to co nyní potřebuješ, jsi nechal tam někde vzadu. Jistě, i přes to všechno co zde nabízím k zamyšlení, můžeš dojít k jinému názoru, než ke kterému jsem došel já. Jistě.

V tom případě se ti nebudu vysmívat, když začneš zachraňovat velryby, sklípkany, když budeš čistit vzduch i vodu. Je to zcela logické: Přijmeš li názor že žádný Bůh neexistuje, potom tato kulička na které žijeme, je všechno co máš, a jsi za ní odpovědný svým potomkům! Bude to zcela moudré, ve světle tvého pohledu. Jestli je také moudrý tvůj pohled že Bůh neexistuje se pozná, až přijdeš na konec své cesty. Nejistější ze všeho je ten konec.....

Má osobní poznámka: Každý z vás, kdo po přečtení této úvahy zůstane věrný filosofii evoluce, učiní tak na základě jen své víry - nikoliv na základě vědeckých důkazů....

Tonda

JE SLUNEČNÍ SOUSTAVA SKUTEČNĚ 4.5 MILIARD LET STARÁ?

Velká část geologů a astronomů udává 4.5 miliard let jako přibližné stáří sluneční soustavy. Toto údajné stáří se dostalo do celé moderní vědecké literatury, i když poslední důkazy to popírají... Naše slunce na příklad, jsou-li dnešní objevy správné, by nikdy nemohlo být 4.5 miliard let staré... První vědecká teorie týkající se zdroje sluneční energie tvrdila, že meteory padající do slunce dodávaly jeho energii. Toto vysvětlení bylo navrhnuto nedlouho po tom, co Izák Newton vydal své názory na fyziku. Problém s touto teorií byl, že v tomto případě by se musela udávat změna v délce roku - něco, co jsme nezpozorovali.. To bylo vše, pro tuto teorii.

Kolem roku 1850, Herman von Helmholtz přišel s teorií, že energie slunečního světla byla způsobována pomalou gravitační kontrakcí (smršťováním). Jinými slovy: Slunce se smršťovalo pod vlastní váhou. George Abell kalkuloval: Jelikož současná luminiscence je 4x10³³ erg/sek., čili 10⁴¹ reg/sek. za rok, jeho smršťování při současné míře by odpovídalo období 100 milionů let. (George Abell, "Exploration of the Universe", 1969)... Lord Kelvín také vypočítal stáří slunce na základě hypotézy smršťování. Ale obě teorie přišly, bohužel, v nesprávné době. Kvůli konceptům, které se v té době vyvíjely v biologii a geologii, vědci nebyli ochotni akceptovat ideu mladé země.... Don L. Eicher poznamenává:

Během doby po publikaci Darwinovy knihy "Původ Druhů", byl zájem o délku geologické doby, Kelvínovy odhady stáří slunce a ztráty zemského tepla, měly nejsilnější vliv. Byly také jedny z nejnižších. Protože byly založeny na přesném fyzickém měření, které vyžadovalo velmi málo dohadů, zdály se nevyvratitelné, byly - byť i s nechutí - přijaty většinou geologů. Avšak Darwin a jeho následovníci z řad paleontologů a evolučních biologů nemohli akceptovat tak ubohé množství času které Kelvín dovoloval, protože jejich teorie vyžadovaly zdaleka větší časovou délku. Jejich odpůrci si toho byli vědomí také. Kelvínovo drastické zkrácení stáří geologické doby, se rovnalo odmítnutí organické evoluce přirozeným výběrem.. (Don L. Eicher, "Geologic Time", 1976).

Eicher pokračuje:

Darwin mohl pouze připustit, že Kelvínova data představovala mocnou námitku proti přirozenému výběru. Ve zmatené intelektuální době, ve které Darwin napsal pozdější vydání "Původu Druhů", ustoupil od své původní pozice na přirozený výběr. Darwin odstranil přímé poukazy na ohromná časová rozpětí a pokusil se o kompromis ve svém extrémně pomalém evolučním vývoji. Zkrátka řečeno: Jeho celá teoretická struktura se dostala na velmi nejistou půdu vzhledem k výpočtům Jenkinse a Kelvína.. (Tamtéž).

S objevem radioaktivity v r. 1896, geologové začali okamžitě "datovat" stáří země. Radioaktivita poukazovala na stáří v miliardách let. No když je země tak stará, tak i slunce musí být tak staré. To ovšem přineslo problém: Potřebovali nějaký zdroj energie, která by dovolila slunci aby svítilo stejným tempem a s intenzitou po 4.5 miliard let.

Od té doby se studenti učí, že slunce je vlastně taková vodíková bomba ...Když se dva atomy vodíku spojí (fuze), aby vytvořily helium, malá, sub-atomická částečka zvaná neutrino se uvolní. Neutrina je těžké pozorovat, ale dají se zaznamenat pakliže umístíme detektory do hlubokých dolů. Počet takto pozorovaných částeček neutrino jsou pouze tak 4 za měsíc, čili asi tak desetina očekávaného počtu - jestliže ve slunečním nitru se vodíkové fuze opravdu stávají. (Hilton Hinderliter, "The Shrinking Sun: A Creationist°s Prediction, Its Verification and the Resulting Implications for Theories of Origins").. Co to znamená, je že sluneční energie n e p ř i ch á z í z nukleární fuze! Odkud tedy přichází?

V roce 1979, J.A.Eddy a A.A.Boornazian oznámili, že slunce se smršťuje, při nejmenším, posledních 400 let. (Eddy & Boornazian, "Secular Decrease in the Solar Diameter", 1979). Dunham a jiní také došli ke stejnému závěru (David W.Dunham, "Observations of a Probable Change in the Solar Radius Between 1715 and 1979"). Pakliže je to pravda, potom slunce není zdaleka tak staré, jak se učí, poněvadž se zdá, že Helmholtzovy a Kelvínovy konkluze jsou podporovány nedávno objevenými důkazy...

A CO DATOVÁNÍ POMOCÍ URANU?

Datování pomocí uranu, jak to definujeme, se ve skutečnosti týká čtyřech rozličných datovacích metod, z nichž dvě vlastně uran nepoužívají. Dva druhy uranu zvané izotopy, jsou uran 235 a uran 238. Uran 235 se rozpadá v olovo 207, zatím co uran 238 v olovo 206. V časování thoriem, izotop thoria 232 se rozpadá v olovo 208. Datovací metoda olovo-olovo, je založena na poměru olova 207 k olovu 206.

Důležité jsou předpoklady, které mají vliv na datovací metody. Za prvé, odhadnout stáří události, člověk musí znát rychlost rozpadu původního izotopu do konečného izotopu. Na příklad, pakliže nevíte, jak rychle se uran 238 mění do olova 206, není možné ani odhadnout, jak stará je hornina. Rychlost rozpadu známý jako poločas, se dá změřit v laboratoři.

Za druhé, musíte byt schopní změřit, kolik uranu je obsaženo v určitém druhu horniny a kolik olova 206 (v případě uranu 238) hornina obsahuje. Tato informace se dá zjistit v laboratoři také.

Za třetí musíte každopádně vědět původní poměr "rodičovského izotopu k izotopu potomků". To je těžké ověřit... Na příklad: Trvá to 4.5 miliard let, než se polovina uranu 238 rozpadne do olova 206. Když najdete horninu, která má 50% uranu 238 a 50% olova 206, můžete říci stáří horniny pouze za předpokladu že všechno to olovo byl původně uran. Potom by se dalo stáří odhadnout na 4.5 miliard let. Ovšem, kdybych nějak vyrobil tento kus horniny minulý týden tím, že bych namíchal stejný poměr olova 206 a uranu 238, kámen by byl týden starý a ne 4.5 miliard let! To znamená, že když si nemůžeš být jistý, jaká byla původní konstituce toho kamene, nemáš možnost zjistit jeho stáří! Pakliže hornina je opravdu 300 milionů let stará, jak si můžeme být jistí jejím původním složením? Nebyl tam nikdo, kdy by to pro nás změřil..

Čtvrtým předpokladem v této datovací metodě je, že zkoumaná hornina nebyla pozměněná ve smyslu odstranění olova nebo uranu. Toto je také velmi těžké si ověřit. Pakliže se udály chemické reakce, které odstranily uran nebo přidaly olovo, datování bude poukazovat na vysoké stáří. V opačném případě by se hornina jevila jako mladá.

Kalervo Rankama, když hovoří o tom, zda tyto předpoklady byly potvrzeny testy, které byly provedeny, říká:

Nebyl analyzovaný žádný minerál, který by uspokojil všechny požadavky. Důsledkem toho, se do celé metody datování, dostávají nevyhnutelné omyly v kalkulaci stáří olova. (Kalervo Rankana, "Isotope Geology", 1956).

Vraťme se k našem čtyřem datovacím metodám. Příklady podané na tabulce testů ilustrují zcela přesvědčivě "omyly" o kterých Rankama mluví. První položka tabulky v zásadě říká, že hornina je dvě miliardy let stará a zároveň jednu miliardu let stará. Pakliže ty nemůžeš mít deset let, a v tom stejném čase dvacet let, ta hornina nemůže být také. Poslední položka ukazuje rozdíl dvou miliard let ve stáří horniny! Kreacionista bude poukazovat, jak nedostatek jednotnosti v datování poukazuje na vážné problémy datovacího procesu. Evolucionista nesouhlasí a říká, že tyto diskrepance pouze poukazují na nedostatečně splněné podmínky testu a nebo na chemickou změnu horniny od jejího usazení. "Time" magazín kárá kreacionisty poznámkou:

Jiné radioaktivní metody byly použity k datování dřívějších dob, jako stáří země a v různých testech potvrdily konsistentní výsledek. Námitka kreacionistů je jako tvrzení, že když některé vlaky byly zrušeny a některé nejezdí na čas, základní jízdní řád je proto nepřesný"..(Kenneth M.Pierce, "Putting Darwin Back in the Dock", "Time, March 1981).

Je toto všechno, co kreacionisté dělají? Dokazuje konsistence (pakliže ji máme), že radioaktivní datování je hodnověrné? Odpověď musí znít NE! ...Chemické procesy, které se v přírodě dějí, jsou schopné odstranit ať už olovo či uran. Takové procesy dalekosáhle měnily stáří horniny. Velmi často nacházíme horniny které vykazují extrémně vysoké stáří i když víme, že jsou mladé, protože jejich usazování bylo pozorováno. Pakliže to je pravdou, jak si můžeme být jisti stářím horniny, jejíž skutečné stáří je neznámé?

Další možnost která dovoluje vnitřní nekonsistenci s radio aktivním datováním je názor, že radioaktivní rozpad byl v minulosti jiný. Přírodovědci budou tento pohled kritizovat, protože nebyl žádný důkaz takové skutečnosti. Ovšem, mnozí z nich mají ten stejný způsob racionalizace. Haldane, zastánce evoluční teorie, byl nucený navrhnout, že fyzické zákony a zákony chemie byly zřejmě zcela jiné v minulosti než ty, které jsou dnes. (Wilder Smith, "Men°s Origin, Man°s Destiny", 1968). Dirac, světoznámý fyzik, navrhnul že gravitační síla byla v minulosti větší, než dnes. (A.M.Dirac, "The Cosmological Constants", 1937).

JE DRASLÍKO-ARGONOVÉ DATOVÁNÍ PLATNÉ?

Draslíko-argonová (potassium-argon) metoda datování používá stejných doměnek či dohadů. Je založená na rozpadu určitého typu izotopu draslíku na argon. Abychom mohli touto metodou datovat určitý objekt, je nutné předem vědět kolik draslíku a argonu je v hornině dnes, kolik ho bylo v době tvoření horniny a rychlost přeměny draslíku na argon. Člověk musí nevyhnutelně předpokládat, že žádný argon ani neuniknul ani nepřibyl.

Máme ten stejný problém: Rozhodnout, kolik draslíku bylo v hornině na počátku. Jelikož (opět!) zde nebyl nikdo, kdo by v počátku to množství draslíku a argonu změřil, jsme nuceni udělat chytrý odhad. Jelikož argon je plynem inertním, což znamená, že nebude tvořit chemická spojení s jinými prvky, většina těch, kteří používají tuto datovací metodu se domnívají, že když začne tok lávy, veškerý argon z horniny zmizí. A tak člověk pouze potřebuje - jak tvrdí teorie - změřit nynější množství draslíku a argonu v hornině aby shledal, jak stará ta hornina je. Ovšem, jak Kalervo Rankama říká:

Zatím co se draslíko-argonová metoda zavedla jako nástroj geologa trpí tím, že odhady stáří stále nejsou správné...

Některé příklady chyb draslíko-argonové metody jasně ukáží absurdity do kterých člověk, který věří radio-aktivnímu datování, zapadne: C.S.Noble a J.J.Naughton použili draslíko-argonovou metodu v případě podvodního toku lávy, který byl asi 200 let starý. Když tuto horninu datovali touto metodou, vyšel jim odhad mezi 12 až 21 milionů let. (C.S.Noble & J.J. Naughton, "Deep-Ocean Bassalts: Inert Gas Content and Uncertaintiesin Age Dating")... Lowering a Richards vybrali dva různé minerály z jedné sopečné struktury a datovali je.

Jeden vydával stáří 68 milionů let, druhý 142 milionů let - i když měly vykazovat přibližně stejné stáří! Potom ti dva udělali stejný test v Austrálii, kde získali jednou stáří 121 milionů let, podruhé 911 milionů let. Vyberte si jaké stáří chcete! (F.Lovering & J.R. Richards, "Potassium Argon Age Study of Possible Lower-Crust and Upper-Mantle").

Tok lávy na Kaupulehu, Hawaii z roku 1800, kterou lidé pozorovali jak vytékal ze země, vydala draslíko-argonovou metodou stáří mezi 1 - 2.4 miliardami let. Tato ztuhlá láva byla méně než 200 let stará! ten stejný lávový tok datovaný metodou heliové zkoušky, vydal stáří 140 -670 milionů let! (J.G.Funkenhouser & John J.Naughton, "Radiogenic Helium and Argon in Ultramatic Inclusions from Hawaii").

Salt Lake Crater na Oahu (Hawaii) udal stáří pomocí draslíko-argonové metody jednou 92-147 milionů let, podruhé 140-680 milionů let, potřetí 950-1580 milionů let, dále 1230-1960 milionů let, dále 1290-2050 milionů let, a nakonec 1360-1900 milionů let. Co si vyberete, to si vyberete! (stejný článek Funkerhouser a Naughton).

Ještě poslední příklad: Lávové pole u Aucklandu, N.Zealand, tok lávy pohřbil lesy pod sopkou. Právě tak jako v Pompejích stromy, které byly plně lávou zality, se zachovaly. To nabízí úžasnou příležitost postavit vedle sebe dvě datovací metody! Datováním dřeva uhlíkem 14 a lávu draslíko-argonovou metodou, může člověk srovnat. McDougal, Polach a Stipp píší:

Celé kamenné vzorky byly měřeny draslíko-argonovou zkouškou, a přímé nebo nepřímé datování radio-uhlíkovou metodou bylo použito na jedenáct z nich. Až na několik vyjímek, nepravidelně stará - ale často vnitřně konzistentní (draslík-argon) data byla nalezena pro lávu. Potom byly přidány zkoušky uhlíkem 14 na vzorkách dřeva. Co se týkalo lávy z vulkanického ostrova Rangitoto, uhlík 14, geologická a botanická evidence poukazovala na stáří kolem 1000 let. Draslíko-argonová zkouška poukazovala na 145 až 465 tisíc let...

Je očividné, že jsou vážné nedostatky v datování touto metodou..

A CO UHLÍK 14?

Datovací technika pomocí uhlíku 14, je jistě tou nejznámější metodou. I tato metoda potřebuje nějaké předpoklady, které musí být splněny, jinak nedostaneme správné výsledky ...Uhlík 14 se produkuje v horní atmosféře, když atom dusíku 14 je zasažen paprskem z vesmíru. To změní dusík 14 na uhlík 14. Ten se dostane do atmosféry a je absorbován fotosyntézou rostlinami. Když nějaký živočich rostlinu požije, část uhlíku 14 přejde do jeho těla. Masožravé zvíře, které takového živočicha sní, dostane uhlík 14 do svého těla také. Tento proces pokračuje až každý živý tvor je radioaktivní přesně ve stejném poměru....

Když rostlina nebo živočich zemře, přestane asimilovat uhlík 14 do svého těla. Jak plyne čas, uhlík 14 se opět rozpadne zpět do dusíku 14. To znamená, že čím starší organický materiál je, tím méně uhlíku 14 obsahuje. A tak se dá měřit stáří, pakliže jsou splněny určité podmínky. Za prvé, jako u všech datovacích metod, musíme vědět kolik uhlíku 14 zvíře či rostlina měli v okamžiku smrti. Kdyby se zvíře nějakým způsobem vyhnulo přijímání uhlíku 14, jeho stáří by se zdálo být velmi vysoké, budeme li předpokládat, že mělo standardní obsah uhlíku 14.

Většinou se datuje za předpokladu že množství atmosférického uhlíku 14 bylo konstantní po posledních 20 tisíc až 30 tisíc let. (Kalervo Rankama, "Isotope Geology", 1956). Ale aby tato domněnka byla pravdivá, hladina atmosférického dusíku a míra kosmického bombardování by musely být konsistentní za posledních 30 tisíc let. Poslední předpoklad je, že stupeň či míra radioaktivního rozpadu uhlíku 14 se nemění.............. Pakliže se uhlík 14 v minulosti rozpadal rychleji či pomaleji, potom odhad stáří bude nesprávný. Zajímavé je, že rychlost rozpadu uhlíku 14 se dá v laboratoři změnit. John Lynde Anderson udělal experiment, ve kterém změnil elektrický náboj na desce obsahující uhlík 14. Píše:

Průměr během 90V + je o devět standardních odchylek nižší, nežli když byl pozorován při 90V - ......(John Lynde Anderson, "Non Poisson Distributions Observed During Counting od Certain Carbon 14 Labelled Organic (Sub)Monolayers", 1972).

Co to znamená je, že rychlost rozpadu byla radikálně změněna když se použil jiný elektrický potenciál k uhlíku 14. Důsledky tohoto faktu jsou dalekosáhlé. Na příklad: Každá elektrická bouře nad objektem může změnit rychlost rozpadu uhlíku 14! Elektrický náboj v oblacích i na zemi by vyvolaly stejný efekt, jako Andersonův experiment. Potud teoretické úvahy.

Není lepší cesty jak ilustrovat problémy uhlíku 14, než ukázat několik případů: Universita v Yale datovala třikrát stejný paroh a dostala tři různá data - 5340 let, 9310 let a 10320 let.(G.V. Barendsen, E.S.Deevey, L.J.Gralenski, "Yale Natural Radiocarbon Measurements"). Michiganská Universita datovala dva vzorky z té stejné vrstvy (což znamená, že by měly mít stejné stáří) jeden starý 1430 let a druhý 2040 let. (H.R.Crane, James B. Griffin, "University of Michigan Radiocarbon Dates II.").

Když byl aplikován uhlík 14 na mastodonta, (předvěký slon), ukázalo se že "umíral zvenku dovnitř" déle než 750 let! Totiž zatím co kel měl být 7820 let starý, vnitřek zvířete "zemřel" o 750 let později. Chudák zvíře, taková dlouhá smrt! (H.R.Crane, "University of Michigan Radiocarbon Dates II."). Charles Reeds poznamenává:

Co se nabízí jako klasický příklad neodpovědnosti v datování uhlíkem 14, je případ předhistorické vesnice Jarmo v Severním Iránu, kde v deseti testech byl rozdíl 6 tisíc let! Tato vesnice, podle archeologických nálezů nebyla obydlena po 500 let. (Charles Reed, "Animal Domestication in the Prehistoric Near East")..

Příklady jako tyto není těžké najít. Když je člověk přezkoumá, musí se divit, jak dobře funguje datování uhlíku 14.

JE EVIDENCE OKAMŽITÉHO STVOŘENÍ?

Za posledních deset až patnáct let se našly důkazy, které se zdají naznačovat, že země vznikla v okamžiku. Důkazy přicházejí ze studií mnoha vulkanických hornin. "Radio-halo", které se nalézá v různých minerálech, je zabarvení horniny způsobené radioaktivním prvkem obsaženém v hornině. Když malá částečka látky, jako je na příklad uran 238, je zachycena v hornině, uran vyzařuje částečky alfa, které zničí krystalovou strukturu radioaktivního minerálu. Jelikož částečky alfa jsou emitované z uranu určitou rychlostí, mohou tyto částečky cestovat určitou vzdálenost než se zastaví. Tam kde se částečky alfa zastaví, tam zabarví horninu. Jelikož se vyzařují všemi směry, a tak se vytvoří barevná lastura.

Zatím co se uran rozpadá na olovo, prochází patnácti stupni. V okamžiku kdy atom uranu vyzáří částečku alfa, stává se z uranu thorium. Když potom thorium vyzáří svou částečku, mění se na další prvek.. Během tohoto procesu se vyzáří částečky alfa s různými rychlostmi. Z tohoto důvodu uran, zachycený v hornině vyprodukuje soustředné zabarvení (halo). Velikost každého halo je daná rychlostí částečky alfa, protože každý prvek v řetězu rozpadu vyzářil svou částečku určitou rychlostí.

A tak, když se najde halo určitého poloměru, dá se většinou podle poloměru zjistit, který prvek toto halo vytvořil... Polonium 218, polonium 214 a polonium 210 jsou radioaktivní materiály, které vytvořily 3 halo v charakteristickém, pěti prstencovém halo uranu. Tyto tři izotopy polonia jsou nalézány pouze společně s uranem 238. To je proto, že polonium se rozpadá takovou rychlostí, že jej není možné uskladnit po více než pár minut. Jediný důvod proč vůbec existuje, je že se stále vytváří rozpadem uranu.

Dva faktory jsou zapotřebí před tím, než se halo může vytvořit:

1) Malá částečka radioaktivního materiálu musí být obsažená v tekuté hornině než tato vychladne.

2) Hornina musí ztuhnout dřív, než skončí radioaktivita.

V pohledu na tyto dvě podmínky bylo při nejmenším překvapující když se nalezla dvou a tří prstencová halo o velikosti, která poukazovala na to že byla vytvořena třemi izotopy polonia. Jelikož polonium má poločas rozpadu pouze tři minuty, většina polonia by se vyzářila během třiceti minut. Tudíž: Objevit halo polonia 218 bez jakékoliv stopy po uranu znamená, že tekutá hornina ztuhla v době 30 minut od formace polonia 218, a jelikož jediným známým zdrojem polonia 218 je z rozpadu uranu, jediný možný zdroj tohoto polonia by bylo stvoření!

Situace se stává ještě zajímavější s halo polonia 214 - ta dvou prstencová, o kterých jsme se zmínili dříve. Poločas rozpadu polonia 214 je 0.000164 vteřiny. To znamená, že hornina musela zchladnout v době kratší, než je JEDNA TISÍCINA VTEŘINY po tom, co se vytvořilo polonium 214!!! Žádný takový chladicí proces v přírodě neexistuje! Je možné, že toto je důkazem toho, že Bůh stvořil zemi v jednom okamžiku?

Příslušná literatura: J.H.Fremlin, "Spectacle Haloes", "Nature, volume 258, page 269....... R.V Gentry, "Extinct Radioactivity and the Discovery of s New Pleochroic Halo", "Nature" .........."Fossil Alpha - Recoil Analysis of Certain Variant Radioactive Halos", "Science" June 14, 1968...

JAK STARÉ JE UHLÍ?

Radio-hala = kruhová zbarvení v hornině vytvořená rozpadem malého množství radioaktivního prvku vážně napadla běžně akceptované názory na geologický čas. Viděli jsme již, jak hala (plurál od "halo") polonia poukazují že okamžité stvoření Země je rozumným závěrem. Některá "dvojitá-hala", která byla nalezena R.V. Gentry-em a i jinými ukazují že uhlí, o kterém se věřilo že je 100 milionů let staré, je ve skutečnosti staré pár tisíc let..

Když se vytvoří radio-halo je vždy téměř kruhového tvaru. Je to proto, že částečky alfa vyzařované radioaktivním materiálem jsou schopné cestovat v hornině do stejné vzdálenosti kterýmkoliv směrem. Když se potom částečka zastaví, zničí chemickou strukturu místa a způsobí zabarvení.. Gentry objevil dvojité halo - oválné halo, překryté cirkulárním - v zuhelnatělých fragmentech dřeva. V uhlí, jehož stáří se odhadovalo na 100 milionů let. Jelikož hala jsou cirkulární zbarvení, oválné halo se považovalo za původně cirkulární, které se stalo oválem, když se dřevo uhelnatěním stlačilo do uhlí.

Potom se vytvořilo nové halo na to starší oválné.... Pakliže toto vysvětlení je správné, potom uran který toto halo vytvořil, musel být v dřevě před tím, než se změnilo v uhlí. A tak Gentry uvažoval: Když zdatujeme ten malý kousek uranu který vytvořil to halo, zjistíme stáří uhlí. Jeho skupina tak učinila a přišla k závěru: Tato data připouští možnost, že jak infiltrace uranu a zuhelnatění dřeva se odehrála během minulých několika tisíců let.

Jinými slovy, to uhlí se mohlo vytvořit před pár tisíci lety. Kvůli veliké důležitosti takového objevu, Gentry se spolupracovníky vedl stejné zkoumání na zuhelnatělém dřevu nalezeném v Devonian Chatanooga vrstvě. Stáří této vrstvy se odhadovalo na 350 milionů let a Gentry dokázal, že toto uhlí nemůže zdaleka tak staré být! (R.V.Gentry, "Radio-halos in Coalified Wood: New Evidence Relating to the Time of Uranium Introduction". "Science)...

A tak když jeden věří v radioaktivní datování, potom musí také akceptovat data, která ukazují mladý věk uhlí a břidlice. Přece nemůžete přijmout data, která souhlasí s vaším názorem a odmítnout ta, která vašemu pohledu oponují.. Pakliže jste přesvědčeni že datování je platné, jak vysvětlíte mladý věk udávaný skupinou Gentryho?

JAK DLOUHO VYDRŽÍ HORY?

Eroze půdy, proces který fascinuje se děje pomocí různých faktorů a postupně krajinu "opotřebuje" a zarovná. Dešťová voda, jak tak protéká půdou, unáší sebou chemikálie, které narušují skálu vespod a rozdělí ji do různých složenin. Tyto se potom stávají půdou. Ovšem zatím co se tvoří nová půda pod starou půdou, nynější půda je odnášena dešti do potoků a řek. Odtamtud se dostane až na dno oceánů.

Toto je zjednodušený popis eroze. Po dlouhé časové periody, pohoří i pláně - celý kontinent se vyrovná s hladinou oceánů. Jak rychle tento proces pracuje?A ještě lepší otázka: Jak se dá rychlost eroze alespoň odhadnout? ...Existuje několik metod pro odhadování rychlosti eroze. Ale pravděpodobně nejlepší způsob je měření usazenin ve vodách při ústí řek kolem kontinentů, a potom odhadem kolik vody vyteče z příslušných řek za rok. Když zjistíte tyto dvě veličiny, potom lze odhadnout, kolik hlíny a písku vytéká ročně z každé řeky. A to dovoluje určitý průměrný odhad eroze.

Několik odborníků odhadovalo touto metodou. Všeobecně se odhady liší, protože se spoléhají na domněnky toho, kdo odhady dělá... Sheldon Judson odhadnul postup eroze na pouhých 2.4 cm za 1000 let. (Sheldon Judson, "Erosion of the Land or What° s Happening to Our Continents", "American Scientist", vol. 56), zatím co Karl Turekian odhaduje, že pevniny se snižují o 6 cm za tisíc let. (Karl K.Turekian, "Oceans", 1976). Tyto veličiny jsou tak malé, že člověk za celý svůj život není schopen pozorovat viditelnou změnu na tvaru země... Toto ovšem představuje problém, pakliže Země je tak stará, jak se běžně věří. Judson poznamenává:

Ať už používáme rychlost eroze, která převládala před nebo po příchodu Člověka, naše výpočty představují otázku, jak to že naše kontinenty přežily. Pakliže akceptujeme rychlost tvoření sedimentu jako 10¹⁰ ročně, potom kontinenty byly snižovány rychlostí 2.4 cm. ročně. Při této rychlosti by se oceánské bazény s obsahem 1.37x 10⁸ naplnily za 340 milionů let.

Geologické záznamy ukazují na to, že se to nikdy v minulosti nestalo, a není důvod věřit, že se to stane v budoucnosti. Kromě toho, při dnešní rychlosti eroze, kontinenty, které mají průměr 875 metrů elevace by byly srovnané na mořskou úroveň přibližně v 34 milionech let. Proto uvažujeme, že kontinenty byly vždy dostatečně vysoké aby zásobovaly oceány sedimentem. (S.Judson, "Oceans")....

Judsonovy odhady 340 milionů let jsou méně, než jedna desetina odhadovaného stáří země. Přesto jeho výpočty, založené na dnešním pozorování, ukazují na to že by oceánské basény byly zaplněné alespoň desetkrát při dnešní rychlosti usazování. Jeho data dále ukazují , že kontinenty by za 34 milionů let neexistovaly. Bohužel, navzdory opačným důkazům, Judson dochází k závěru, že kontinenty byly stále dostatečně vysoké, aby mohly dodávat oceánu sedimenty. Turekian poznamenává:

Odpovídající rychlost snižování kontinentů erozí, pakliže žádný proces nevyvolá opětnou elevaci (jak se musí dít) je 6 cm za tisíc let. Jelikož průměrná elevace kontinentů je 800 metrů, vyžadovalo by to 13 milionů let než by se kontinenty vyrovnaly s hladinou moře. Máme geologickou evidenci pro zemi a hory pro miliardy let a tak přicházíme k závěru, že kontinenty jsou obnovovány horotvorným procesem a pozdvižením kontinentů dostatečně rychle, aby se vyrovnaly s rychlostí eroze.(Turekian).

Dott a Batten poznamenávají:

Některé procesy obnovování zemské kůry jsou nevyhnutelné. Jinak by kontinenty byly erodovány trvale na úroveň mořské hladiny.... Dnešní rychlostí eroze by na to stačilo 10-20 milionů let.(R.H.Dott and Roger L.Batten, "Evolution of the Earth" 1971).

Člověk marně hledá u těchto odborníků nějaké vysvětlení, jak vzniká tato kontinentální elevace. Nikdo z nich neuvádí nějakou experimentální evidenci, která by svědčila o oprávnění jejich víry v neustálý proces obnovování. Každý jejich závěr je založený na důvěře že Země je mnohem starší, než rychlost eroze dovoluje. A tato víra je založena na důvěře v datovací metody které, jak jsme již ukázali, nejsou v žádném případě přesvědčivé. Závěr který z toho vyplývá je: Pakliže metody datování nám neukazují pravé stáří Země, potom rychlost eroze značně omezuje její stáří.

NEJSOU PROBLÉMY S GALACTICKÝMI SKUPINAMI?

Studie galaktických skupin ukazuje na další problém "starého" vesmíru. Právě tak, jako hvězdy jsou ve skupinách, které nazýváme galaxiemi, galaxie se také nalézají v určitých skupinách. Studie těchto galaktických skupin odhalují zřejmý nedostatek přitažlivé síly, která by je mohla držet pohromadě po delší dobu. (Harold S. Slusher, "Age of the Cosmos", 1980). Astronom je schopný odhadnout hmotnost galaxie, protože hmotnost je spojená s jasností galaxie. Jakmile byla vypočítána hmotnost všech galaxií v určité skupině, dá se vypočítat gravitační síla, která skupinu galaxií drží pohromadě.

Další stupeň ve studiu skupiny galaxií, je vypočítat relativní rychlosti, ve vztahu jedné k druhé. Toho lze dosáhnout proto že světlo vyzařované hvězdami v galaxii nám prozradí, jakou rychlostí se galaxie pohybuje. Jakmile známe tyto dvě veličiny - přibližná gravitační síla a rychlost - můžeme je porovnat a zjistit, zda je tam dostatečná přitažlivá síla, která by galaxie držela ve skupině. Překvapující výsledek: Nezdá se být dostatečná hmotnost v galaktických shlucích, která by překonala rychlost galaxií. Pakliže kalkulovaná hmotnost galaxií je přibližně pravdivá, potom galaxie by už měly být dávno rozptýlené a jejich shluky by neměly existovat....

Jedním z příkladů "chybějící masy" je vidět ve studii Coma Cluster. Aby tento shluk galaxií byl stabilní po údajnou dobu deseti miliard let, musel by mít sedmkrát více masy než má. (Harold S.Slusher, "Age of the Cosmos", 1980). Ten ohromný shluk galaxií, Virgo, obsahuje nejméně 1000 galaxií. A přes to mu schází 98% hmoty potřebné k udržení shluku pohromadě! Jinými slovy: Pakliže jsou tyto shluky galaxií staré miliardy let, jak to že ještě existují?

JSOU SPIRÁLNÍ GALAXIE MLADÉ?

Velká část podpory pro teorie starého vesmíru, přichází z pozorovaného pohybu galaxií. Zřejmě: Čím dále jsou, tím rychleji se pohybují. Po celém vesmíru se galaxie od nás vzdalují. Kalkulace ukazují, že by všechny galaxie byly pohromadě v jednom časovém bodu asi tak 10 - 15 miliard let v minulosti, pakliže kdy pohromadě byly. Bylo to v té době - vědci tvrdí - kdy nastal Velký Třesk, který poslal veškerou hmotu od původního středu. Toto je obvyklé vysvětlení pro galaxie.

Na tomto obrazu je jedna chyba: Galaxie se zdají být mladé. Téměř každý viděl fotografie některých nádherných spirálových galaxií. A právě ta spirálová struktura ukazuje, že galaxie musí být mnohem mladší, než odhadnutých 10 miliard let vesmíru. Jak hvězdy obíhají kolem centra galaxie, hvězdy které jsou blíže ke středu se otáčejí rychleji než hvězdy vzdálenější. Na příklad hvězda, která je 8 tisíc světelných let od galactického centra se otočí 2.8x rychleji, než hvězda vzdálená 16 tisíc světelných let. Právě tak hvězda vzdálená 16 tisíc světelných let se otáčí 2.8x rychleji nežli hvězda vzdálená 32 tisíc světelných let od středu galaxie.

Tudíž: V čase kdy nejvzdálenější hvězda galaxie dokončila jedno otočení, hvězda která je středu nejblíže, se otočila téměř osmkrát. Výsledek těchto různých rotačních rychlostí je že se spirálová ramena ovinou kolem galaktického centra a přestanou být viditelná... Pakliže Mléčná Dráha - naše galaxie - je 4.5 miliard let stará, stejný věk jaký je akceptovaný pro Zemi, potom by Slunce vykonalo dvacet otáček kolem galaxie při 200 milionech let za jednu otáčku. Hvězda ve spirálním ramenu v poloviční vzdálenosti od centra než jsme my, by vykonala téměř 62 otáček kolem galaxie. Spirály v naší galaxii by proto už neměly být viditelné. Přesto jsou. To stejné je pravdou o jiných vzdálených galaxiích. V této době historie vesmíru - předpokládáme li že odhady pro starý vesmír jsou správné - spirály už by neměly existovat. Ta skutečnost, že existují poukazuje na to, že vesmír je mnohem, mnohem mladší... (Harold S. Slusher, "Age of the Cosmos", 1980).

EXISTUJÍ ROZPORY V HISTORII PŮVODU ŽIVOTA?

Ve Středověku otázka, jak život vzniknul, nedělala problém. Každý věděl, že na počátku Bůh stvořil veškerý život. Ovšem lidé také "věděli" že život počal spontánně z neživé hmoty. Červi z hnijícího masa, žáby ze stojící vody, žížaly z hnoje, myši z teplé vlhké zeminy, hmyz z ranní rosy... Víra ve spontánní vznik převládala od doby Aristotela až do poloviny devatenáctého století. První výzva tomuto názoru přišla v roce 1668, když italský lékař Francesco Redi, udělal jednoduchý experiment, který dokázal že červi nejsou spontánním produktem rozpadajícího se masa. Redi vložil kus masa do skleněné nádoby a přikryl mušelínem. Přesto že maso hnilo, žádný červ se neukázal. Rediho závěr byl: Masou pouze opatřovalo prostředí pro vývoj červů...

Ale i přes tento důkaz se Redi odmítl vzdát spontánního tvoření úplně. I nadále věřil ve spontánní tvoření střevních a dřevních červů.... Přibližně v tom stejném čase holandský vědec, Anton Van Leeuvenhoek objevil svět bakterií a inspiroval další vědce, aby si zhotovili mikroskopy a pustili se do hledání bakterií. Tyto malé rostliny a živočichové se nacházeli všude. Ve skutečnosti právě tento objev posílil víru ve spontánní tvoření. Bylo jednoduché pozorovat spontánní generaci, protože když byla nějaká substance schopná rozpadu umístěna na teplé místo, bakterie se objevily tam, kde před tím nebyly.

Leeuvenhoek a jeho stoupenci s tímto nesouhlasili a proto jeden z nich, Louis Joblot, vařil vývar ze sena patnáct minut a nalil do dvou nádob. Jednu nechal otevřenou, druhou před vychladnutím zapečetil. Tento experiment měl dokázat, že se bakterie dostaly do nádoby ze vzduchu. Zapečetěná nádoba neměla žádné bakterie, zatím co v otevřené se jen hemžily. Přesto Joblotův pokus svět nepřesvědčil...

Zajímavý spor vzniknul na konci osmnáctého století mezi J.T. Needhamem skotským pastorem a Abbe Spallanzanim, italským vědcem. Oba dva provedli stejný pokus jako Joblot, ale došli každý k jinému výsledku, co se spontánního tvoření týkalo. Needham byl vitalista. Vitalisté věřili, že hmota obsahovala v sobě nějakou životní sílu či princip, který způsobuje spontánní tvoření. Needham provedl experimenty při kterých udělal vývary z masa a zapečetil je. Po několika dnech se objevily bakterie. Tyto experimenty, jak tvrdil, dokazovaly možnost spontánního tvoření. Spallanzani věřil že vzduch nesl mikro-organismy a provedl experimenty, kde se žádné bakterie neobjevily. Kromě toho obvinil Needhama, že svůj vývar sterilizoval nedostatečně. Proto prý jeho experimenty dopadly tak, jak dopadly. Needham, na druhé straně obvinil Spallanzaniho, že přílišnou teplotou zničil vitální sílu ve vývaru a popřel, že nedostatečně zahřál svůj experiment. J.H Rush komentoval jejich spor takto: "Trend tohoto sporu je podivný. Nádherně znázorňuje tendenci věřit tomu, čemu věřit chceme".

Tento spor nemohl být vyřešen proto, že výsledky byly velmi nekonsistentní. V 1859, v roce ve kterém Charles Darwin vydal svou knihu "O Původu Druhů", F.Pouchet publikoval svou 700 stránkovou knihu, kde obhajoval princip vitality a spontánní tvoření. V důsledku toho vypsala Francouzská Akademie Věd odměnu tomu, kdo předvede experiment, který by s konečnou platností tento spor vyřešil...

O tři léta později, v r. 1862, Louis Pasteur dokonalými pokusy prokázal, že mikro-organismy žijí ve vzduchu - názor, kterému se Pouchet vysmíval. Pasteur dokázal, že pokud se podařilo izolovat vývar od vzduchu, žádný mikro-organismus se v láhvi neobjevil. George Wald mluví o pádu teorie spontánního tvoření:

Vyprávíme tuto událost studentům biologie, jako kdyby ukazovala vítězství rozumu nad mysticismem. Ve skutečnosti je to téměř naopak. Rozumné bylo věřit ve spontánní tvoření; jedinou alternativou byl singulární akt nadpřirozeného stvoření. Třetí možnost není. Z tohoto důvodu vědci věřili ve spontánní tvoření jako filosofickou nutnost. Je výrazem filosofické chudoby naší doby, že tato nutnost není již více ceněna. Většina moderních biologů se zadostiučiněním přijmula pád spontánnosti tvoření ale přesto nejsou ochotní přijmout nadpřirozené stvoření....

A tak končí povídka o pověrčivém názoru na spontánní tvoření. Skončila opravdu? Ve skutečnosti neskončila protože filosoficky ti, kteří nechtějí přijmout ideu že Bůh stvořil svět, jsou nuceni vysvětlit fakt života bez Něj. A proto moderní víra ve spontánní tvoření na sebe vzalo novou formu. A.I.Oparin, ruský biochemik, který zastával teorii chemického původu života řekl: Podrobné zkoumání experimentálních důkazů ale odhaluje, že nám neříká zcela nic o nemožnosti tvoření života v jiné epoše, za jiných podmínek...(Oparin, "Origins of Life")...

A tak, místo aby zničil víru ve spontánní tvoření, Pasteur pouze zatlačil celý problém k bodu, kde ani jedna strana není schopná popřít tu druhou - alespoň ne definitivně. To také připomíná to, co řekl Rush: "Znázorňuje to nádherně tendenci věřit tomu, čemu věřit chceme"..

Ale i když není možné, aby jedna strana popřela názor té druhé strany, uvidíme jak nepravděpodobný je náhodný vznik života, jak jej navrhuje Oparin a ostatní. Poznáme dále, že není dostatek času pro mechanický původ života. Ani neexistuje konklusivní důkaz toho, že se život vyvinul postulovanou cestou, nebo že podmínky které jsou postulované kdy existovaly.

JE DOSTATEK ČASU?

Jestliže je pravdivý mechanický pohled na život, potom se původ života dá vysvětlit pouze náhodnou formací amino kyselin k vytvoření proteinů. Ovšem, náhodná formace i toho nejmenšího užitečného proteinu by byla velmi vzácná událost. A proto je zapotřebí velkého množství času k vylepšení možnosti že užitečné proteiny se vytvořily. Známe povídku o opičkách, které - jen tak si klepou nesmysly na psacím stroji a nakonec napíší Gibbonův "Rozpad a Pád Římského Impéria, pakliže budou klepat dostatečně dlouho. Nezdá se, že by se někdo zeptal: JAK DLOUHO MUSÍ PSÁT? Typické prohlášení v tomto druhu literatury je:

"A tak, když máme amino kyseliny, potom získáme proteiny. Máme li proteiny, jsme na cestě k životu. Připustíme li triliony trilionů možností chemických kombinací, dejme tomu pár milionů let aby se to mohlo odehrát a všechny součástky života by se objevily. Jakmile se toto stalo, když cihly a kameny pro stavbu byly hotové, potom to všechno potřebovalo už jen pár milionů let navíc, aby se to dalo dohromady... (C.D.Sirnak, " Trilobites, Dinosaurus and Man", 1966).

Dnešní, nejvíce přijímané odhady pro stáří vesmíru je deset miliard let (Frank Wilczek, "The Cosmic Assymetry Between Matter and Antimatter", 1980), zatím co země je odhadována na 4.5 miliard let. Máme dostatek času k vytvoření užitečných proteinových kombinací? V případě inzulínu Asimov odhaduje, že existuje 8x10²⁷ různých možných kombionací proteinu podobnému insulínu. Aby jsme se nedohadovali: Řekněme že každou vteřinu, kterou vesmír existoval, vyprodukovala se jiná kombinace insulínu podobného proteinu. Po deseti miliardách let bychom dosáhli asi tak 3x10¹⁷ let, neboli jednu deseti-miliardtinu ze všech možných kombinací insulínu.

Abychom si byli jistí, že právě ta kombinace, kterou používá tělo je vyprodukovaná, musíme si počkat dalších deset miliard krát delší čas než je dnešní odhadované stáří vesmíru. Jinými slovy: Potřebovali bychom sto quintillionů let (1 quintillion = 10¹⁷) navíc, aby se všechny kombinace udály.......... V případě hemoglobínu, šance na formaci života, je ještě méně pravděpodobná. Asimov odhaduje 135¹⁶⁵ jako počet všech kombinací hemoglobínu. (Isaac Asimov, "The Genetic Code", 1962). A opět: Pouze omezený počet kombinací jsou užitečné. Tentokrát předpokládejme že 10¹⁰⁰ různých kombinací se produkuje každou vteřinu věku vesmíru. Vlastně to by bylo nemožné, protože totální počet atomů v pozorovnatelném vesmíru (C.W.Davis,"Dirac Completes His Theory of Large Numbers", 1979), je pouze 10⁷⁸. A tak naše "továrna na hemoglobín" by konzumovala 10 sextilionů vesmírů každou vteřinu jen aby udržovala rychlost produkce. (Sextilion je 10²¹!!)..

Takové příklady nejsou těžko k dostání. Nerpotřebujete mnoho představivosti či inteligence si uvědomit, jak nepravděpodobná je šance formace nejménšího známého viru. DNA se skládá ze čtyřech menších sloučenin, které jsou sestaveny ve formě žebříku. V tom nejmenším viru který známe, má DNA pouze 5000 těchto malých sloučenin - 2500 na jedné straně žebříku. (Lawrence Lessing, "DNA: At the Core of the Life Itself. Zde máme přibližně 10¹⁵⁰⁵ kombinací!! A tak se zdá, že nebylo dost dost času ve vesmíru, aby bylo možno vysvětlit náhodná formace života....

EXISTUJÍ PRAVDĚPODOBNOSTI PROTI NÁHODNÉ FORMACI VELKÝCH

BIOLOGICKÝCH MOLEKUL?

Jeden z nejobtížnějších problémů kterým čelí zastánci přirozeného původu života je že všechny šance jsou proti formaci i těch nejmenších, jednoduchých organických molekul. Jeden z hormonů, vasopressin, je jednoduchý protein - jednoduchý , pokud se proteinů týká... Vasopressin, vyprodukovaný v hypofýze, kontroluje ztrátu vody v těle tím, že reguluje činnost ledvin. Kromě toho zvyšuje tlak krve. Chemicky se vasopressin skládá z osmi amino kyselin. Tyto jsou - v pořadí podél molekuly: Glysinamide, arginine, proline, cystine, asparagine, glutamine, phenylalanine a tyrosine. Pořadí, ve kterém tyto amini kyseliny jsou je kritické pro správnou funkci hormonu.I jen jedno přehození v pořadí zničí správnou funkci.

Kdybychom měli dát tyto kyseliny do klobouku a vytahovat je jednu za druhou, abychom vyprodukovali vasopressin, potřebujeme 40 320 pokusů. Je to jednoduché: Když vytáhnete první, je osm možností. Po druhé je možností sedm a.t.d. Počet možností se dramaticky zvětšuje, jak se protein molekuly stává větším. Izák Asimov odhaduje 30 amino-acid-protein insulin má 8 octilionů různých možností. (Octillion = 10⁴⁸⁾). ....

Asimov dále odhaduje, že počet možných kombinací pro 140 amino acidního proteinu, jako hemoglobín je 135¹⁶⁵. Toto je větší číslo, než je počet všech atomů ve vesmíru! Ze všech těchto možností může tělo použít jen jednu. Asimov usuzuje: Ze 40320 možných kombinací si tělo vybírá pouze jednu z osmi octillionů možných kombinací; pro jeden z insulinových polypeptidů si tělo vybere pouze jeden. Otázkou není, kde tělo nalezne tu rozličnost kterou potřebuje, ale jak tuto rozlišnost kontroluje a udržuje ji v určité hranici....

MECHANICKÝ, NEBO MATERIALISTICKÝ VESMÍR?

Kvůli problémům ve spoléhání se pouze na náhodu ve vzniku života, mnoho vědců tento mechanický původ odmítlo ve prospěch pohledu materialistického. Mechanická teorie se spoléhá pouze na čistou náhodu, kdežto materialista věří, že vznik evoluce je nevyhnutelný kdekoliv ve vesmíru, jsou li vhodné podmínky. To je proto že materialista věří, že existují určité zákony či vlastnosti spojené s hmotou, které překonají problémy příznačné pro náhodu. A.I.Oparin, když hovoří o problémech náhody, říká:

"Všechny tyto obtíže ovšem zmizí, když jednou pro vždy odmítneme mechanické pojetí a přijmeme koncepci, že ty nejjednodušší organismy počaly postupně dlouhým evolučním procesem z organické substance a že představují pouze definitivní mezníky, podél všeobecné historické cesty vývoje hmoty". (Oparin, "Origin of Life", 1965).

Oparin pokračuje:

"Je zcela nemyslitelné, že by takové složité struktury jako organismus se mohly vytvořit spontánně z kysličníku uhličitého, vody kyslíku dusíku a minerálních solí. Generaci živých struktur musel nevyhnutelně předcházet primární vývoj na zemském povrchu toho organického materiálu, ze který jsou organismy vytvořeny. (tamtéž).

Pohled Oparina (a i mnoha dalších) je, že život z ne-života povstane kdykoliv a kdekoliv, vytvoří li se vhodné podmínky. Je to zcela nevyhnutelné, protože - z tohoto pohledu - existují zákony hmoty které způsobí, aby se život vytvořil. Ty primární chemikálie na cestě k životu jsou ovládány zákonem atomů. Jak se složitější chemikálie vytvoří a spojí se do větší struktury, jiné zákony (pro větší struktury) přebírají ten proces. Právě tak jako atom je základním stavebním kamenem molekuly, a molekule základní jednotkou pro buňku, buňka je základní jednotkou pro organismus.

Podle materialistického pohledu, na rozdíl od pohledu mechanického, tyto různé stupně organizace jsou podřízeny různým zákonům. Tyto různé zákony nevyhnutelně "vedou" hmotu z neživého stavu do stavu živého - pakliže jsou k tomu správné podmínky. Tento pohled lze vidět v tom, co říká Oparin:

Tento krátký přehled má v úmyslu ukázat graduální vývoj organických látek a způsob, jakým byly stále nové kvality podřízené zákonům vyššího řádu překryté - krok za krokem - nejprve základními vlastnostmi hmoty. Z počátku existovaly jednoduché roztoky organického materiálu, jejichž chování bylo ovládáno vlastnostmi jejich jednotlivých atomů a uspořádáním těchto v molekulární struktuře. Ale postupně - jako výsledek růstu a větší složitosti těchto molekul, nové vlastnosti se objevují a nový koloidní chemický řád překryl tyto více jednoduché organické chemické reakce. Tyto nové vlastnosti byly určeny prostorovým uspořádáním a vzájemnými vztahy molekul.

Ani tato konfigurace organické hmoty nebyla dostatečná, aby dala vznik prvotnímu životu. Pro toto, celý ten koloido-chemický systém v procesu vývoje musel nabýt vlastnosti vyššího řádu, který by dovolil si osvojit příští a pokročilejší fázi organizace hmoty. V tomto procesu už se počala projevovat biologická spořádanost... Soutěživá rychlost růstu, boj o existenci a nakonec přirozený výběr rozhodl takovou formu hmotné organizace, která je charakteristická živým tvorům současné doby...

Tento materialistický pohled je vždy vyjádřen pomocí analogie, nikdy analyticky! Dokonce i - jakoby matematický přístup F.Blooma, je stále jen matematika pomocí analogie. (H.F.Bloom, "Time°s Arrow and Evolution", 1968). Dělá se analogie mezi atomy, molekuly, buňkami, organismy a kulturami s různou úrovní vlastností každého stádia. Ovšem přesná forma těchto "zákonů" není nikde vysvětlena. Nedostatek analýzy formy těchto zákonů, o kterých se věří že ovládají evoluci hmoty od atomů po člověka činí experimentální ověření či popření nemožné...

Když je nám řečeno, že energie se rovná hmota krát rychlost světla na druhou (E=mc²), můžeme si zajít do laboratoře a buď dokázat nebo vyvrátit toto tvrzení. Na druhé straně, když vám někdo řekne že existují zákony hmoty, které vedou k evoluci člověka (či něčeho jiného), jak si to ověříte? Nemůžete! A proto pozice materialisty je pouze filosofická a ne vědecká teorie. Materialista postuluje určité vlastnosti hmoty, které se nedají pozorovat a proto musí být přijaty či odmítnuty vírou - ne na bázi důkazů či logiky...

JAK STARÁ JE ATMOSFÉRA?

Základní požadavek chemické evoluce života je: V okamžiku kdy určitá chemická substance je vytvořena, musí být zachována do doby, než se vytvoří další nezbytné chemikálie, které se s tou předešlou spojí. Když se toto stalo, vědci věří, potom se objevila první forma života. Je možné pozorovat formaci života chemickým vývojem dnes? Vědci říkají ne. Dva faktory tomu dnes zabraňují. Za prvé: Kdyby se dnes - náhodou vytvořily složité chemické látky, je pravděpodobné, že by byly pozřeny nějakým mikroskopickým tvorem či rostlinou. Druhé nebezpečí pro chemickou evoluci dnes je kyslík v atmosféře. Právě tak jako kus železa zrezaví (oxiduje), zůstane-li bez ochrany v naší atmosféře, složité chemické počátky života také oxidují, jsou li ponechány bez ochrany. Oxidace těchto chemikálií je rozpouští a dělá je neužitnými pro další vývoj života.

A proto: Pakliže život na Zemi vznikl náhodou, tyto dvě zábrany zde nesměly být. Jelikož žádný život neexistoval, když se první formy života počaly ukazovat, chemikálie byly v bezpečí, pokud se bakterií a rostlin týče. Nebyl tam nikdo, kdo by se jimi živil. Ovšem kyslík je něco zcela jiného! Pokud byl v atmosféře kyslík, evoluce byla vyloučena. Toto je primární "důkaz" toho, že tehdejší atmosféra musela být odlišná. Ale člověk nejdříve musí předpokládat že se evoluce stala před tím než dojde k přesvědčení, že zemská atmosféra neměla kyslík... Jak už jsme viděli, pakliže ranná atmosféra měla volný kyslík, žádná evoluce nastat nemohla. Ale to nám neříká, co v minulé atmosféře bylo. J.H.Rush nám říká, jak se zjišťuje kompozice ranné atmosféry. Říká:

Právě tak jako jiné otázky o počátku země, formace její atmosféry je ovlivněna a zabarvená tou teorií, kterou jste si zvolili pro původ sluneční soustavy. Ale každá seriózní teorie musí zahrnovat podmínky, které vedly k akumulaci atmosféry plynu kolem kterékoliv planety dostatečně veliké, aby si jej udržela. Ovšem jaké plyny byly přítomné a v jakém poměru, jsou otázky pro informovanou spekulaci spíše než opravdovou jistotu. (J.H.Rush, "The Dawn of Life", 1957).

William Rubey, ve své klasické úvaze "Development of the Hydrosphere and Atmosfere, with Special Reference to Probable Composition of the Early Atmosfere", uvádí několik důvodů pro svou víru v kompozici ranné atmosféry. Zatím co čtete jeho důvody, uvědomte si, že jsou vázány na jeho dřívější domněnku o vzniku života nebo sluneční soustavy. Rubey říká:

Důvodů, které vedly tyto autory uvažovat o metanu či čpavku a nebo obou, jako hlavní části ranné atmosféry je několik, ale mohou zahrnovat jedno nebo více z následujícího: Za prvé víme, že vodík a hélium existují ve větším množství než ostatní prvky. Pakliže byl vodík kdysi velmi bohatě obsažený v atmosféře Země, potom metan a čpavek by převládaly spíše, než kysličník uhličitý a dusík. Druhá úvaha je skutečnost, že metan a čpavek jsou nejčastější plyny v atmosférách hlavních planet.... Za třetí: hypotézy Oparina (1938) a Horowitze (1945), jsou velmi přitažlivé pro vědce mnoha oborů. To navrhuje že nežli se ozón stal významnou složkou zemské atmosféry, složité organické sloučeniny byly spojeny fotochemickými procesy; že většina primitivních forem života takto vznikla, a že tyto první samo rozmnožovací molekuly se vyvinuly do více specializovaných organismů. Tato hypotéza se zdá potřebovat redukční atmosféru... Nakonec se Millerovi (1953) podařilo spojení dvou amino kyselin tím že vytvořil elektrický náboj (něco jako blesk v přírodě) skrz směs vodních par, metanu, čpavku a vodíku. (Rubey).

Povšimněte si dvou úvah, ve kterých Rubey předpokládá, že Země byla stvořena tak jako slunce a hlavní hvězdy. Pakliže ale Zemi stvořil Bůh, toto může být vadný předpoklad, který by vedl k nesprávným závěrům. Další dva pohledy předpokládají, že život se vyvinul z neživých chemikálií, a že se tak stalo cestou, která byla podobná Millerovým experimentům.

A opět: Pakliže Bůh je původcem života, potom Millerovy experimenty neznamenají zhola nic a celý předpoklad evoluce je falešný. Proto vidíme, že složení ranné atmosféry, které je tak kritické pro původ života, nemůže být dokázáno jak se navrhuje. Ve skutečnosti povětšinou to předpokládané složení ranné atmosféry se zdálo být určené tím, co bylo nutné pro vznik evoluce....

ODPORUJE EVOLUCE DRUHÉMU ZÁKONU TERMODYNAMIKY?

"Není zapotřebí vysvětlovat původ života v pojmech zázraků či nadpřirozené síly. Život vzniká automaticky, kdykoliv jsou správné podmínky. Nejenom že se život objeví, také se udrží a vyvine dál..."(Harold Shapely, "Science Newsletter", 1965)... "Svým vlastním způsobem, hmota uposlechla již od počátku ten veliký zákon biologie, který musíme čas od času připomenout: Zákon komplexifikace".. (Tielhard de Chardin, "The Phenomenon of Man", 1959).

Taková prohlášení jsou velmi častá, když se hovoří o vzniku života. Jediné na co se musí čekat, jsou vhodné podmínky a život se objeví. Lehkost, s jakou jsou taková prohlášení vyslovována, zakrývá potíže na které člověk narazí, když zkoumá fyziku původu života. Oba výše uvedení, jeden vědec, druhý slavný filosof, ignorují druhý zákon termodynamiky.... Toto je fyzický zákon, který ovládá KAŽDOU chemickou i biologickou interakci, která byla kdy zkoumána. V zásadě tento zákon prohlašuje, že všechno má sestupnou tendenci. Hodiny se zastaví, natahovací hračky se přestanou pohybovat, kameny padají s útesů dolů - nikdy nahoru. Ve skutečnosti, celý vesmír se zastavuje. Fyzikové nám říkají, že nakonec celý vesmír bude chladný, beze světla, bez pohybu či tepla.

Druhý zákon termodynamiky se dá prohlásit následovně: v každém systému - otevřeném či zavřeném existuje tendence která vede k rozpadu tohoto systému z pořádku na chaos. Tato tendence může být suspendována či zvrácena pouze vnějším zdrojem energie řízené informačním programem a transformované skrze mechanismus potrava-akumulace-přeměna do specifické práce potřebné k výstavbě složité struktury toho systému........ Jiný způsob jak vysvětlit druhý zákon termodynamiky je poukázat na fakt, že všechno má nakonec tendenci se rozpadnout. Domy chátrají, hračky se rozbijí. Určité chemikálie se spontánně rozloží. Dokonce i diamant v nádherném prstenu se pomalu změní na černý uhlík, protože diamant není nic jiného, nežli zvláštní forma uhlíku.

Co to všechno má společného s původem života? No, pakliže tendence všech chemikálií je rozpadat se, namísto budovat se do vyšších struktur, potom teorie o chemické evoluci života má vážné trhliny a výše uvedená prohlášení jsou falešná. Druhý zákon termodynamiky je zákon simplifikace a jeho dílo bylo pozorováno každou laboratoří světa. Tento zákon je pravým opakem Chardin-ova "zákona komplexifikace".

Vědci neustále hovoří o tom, jak nepravděpodobný původ života je - a pak prohlásí, že "dáme li tomu dostatečné množství času", nepravděpodobné se stane pravděpodobným a život vznikne... Avšak druhý zákon termodynamiky ukazuje, že to není pravda. Každá částečka, podle druhého zákona, vykazuje konečnou možnost vzniku, ale také se vykazuje konečnou pravděpodobností rozpadu. (George Wald, "The Origin of Life", 1954). Velmi málo se hovoří o pravděpodobnosti rozpadu chemikálií, formovaných evolucí. George Wald píše:

V drtivé většině procesů která nás zajímají,je šipka vah nakloněná neporovnatelně na stranu rozpadu. To znamená že spontánní rozpad je mnohem pravděpodobnější a pokračuje mnohem rychleji, než spontánní syntéza...

To znamená, že v době když se chemikálie "vyvíjely" v život, ty dlouhé biologické sloučeniny už syntetizované, byly mnohem blíže k rozpadu než k formaci. Jak se mohly akumulovat tak, aby vznikla první buňka? Arthur Eddington poznamenal:

"Pakliže vaše teorie bude shledána v rozporu s druhým zákonem termodynamiky, nedělejte si žádnou naději; jediným výsledkem bude zhroucení v hlubokém ponížení".. (Arthur Eddington, "The Nature of the Physical World", 1930)....

Běžný přístup, který kdekdo používá aby unikl druhému zákonu termodynamiky je prohlášení, že druhý zákon zde nelze aplikovat, protože Země je "otevřeným" systémem. Termodynamika byla vyvinuta použitím chemických a mechanických systémů, kterým bylo zabráněno ať už získat či ztratit energii nebo hmotu ve vnějším světě (prostoru). Země stále přijímá energii ze slunce a proto, jak se tvrdí, chemická evoluce mohla vzniknout. "Time" magazín, v kritice názoru kreacionisty na druhý zákon píše:

V roce 1977 Ilja Prigogine, v Rusku narozený vědec při "Free University of Brussels" obdržel Nobelovu Cenu v chemii za to že dokázal, že druhý zákon termodynamiky neplatí v "otevřených" systémech, jako živí tvorové, protože žijící organismy mohou získat novou energii. Rostliny rostou zdravě tím, že do sebe přijímají sluneční světlo, i když slunce, zdroj energie sluneční soustavy, pomalu dohořívá...(Ilja Prigogine, Gregoire Nicolis & Agnes Babloyants," Thermodynamics of Evolution", 1972).

Prigoginova teorie se dá aplikovat pouze na živé systémy, jak je známe dnes. Fotosyntéza je proces, kterým rostlina zachytí energii ze slunce a uloží ji ve formě chemických spojů. Když rostlinu sníme, naše tělo využívá tuto energii k růstu a k udržování naší tělesnou strukturu. Chloroplast je motor, který chytí a usměrní sluneční energii správným směrem. Takovou funkcí je motor v autě.

Když ale hovoříme o chemickém vzniku života, máme na mysli dobu, kdy ještě chloroplast neexistoval - před tím, než počal existovat motor který zachycuje, ukládá a řídí energii směrem k výrobě komplexních struktur. Nezáleží na tom, zda je Země "otevřeným" či "uzavřeným" systémem, jelikož bez stroje, který by energii usměrnil, chemická evoluce nemůže používat sluneční energii!

A tak co se chemikálií týká, mohou být právě tak v uzavřeném systému obklopeny sluneční energií, bez prostředků ji využít. Je to jako být na prámu v širém oceánu, bez pitné vody. Voda je kolem dokola, ale ani kapky k pití. Jak poznamenává George Wald:

Co tady chceme, je syntetizovat organické molekuly bez takového stroje. Věřím, že to je ten nejtěžší problém, který před námi leží - nejslabší článek řetězu. Nepovažuji to za katastrofické, ale potřebuje to jevy a síly, které - jsou zatím málo pochopené a druhé, které jsme ještě neobjevili"....

Dokonce i v "otevřeném" systému Prigogin má reservace k původu života. Píše:

Podstatou je, že v ne-izolovaném systému existuje možnost formace spořádaných nízko-entropních struktur při dostatečně nízké teplotě. Tento seřaďovací princip je odpovědný za vznik uspořádaných struktur jako krystaly právě tak, jako za zjev fázových změn.

Bohužel, tento princip nemůže vysvětlit formace biologických struktur. Pravděpodobnost že při normální teplotě se shromáždí makroskopický počet molekul, aby dal růst strukturám vyššího řádu a koordinaci funkcí, které charakterizují živý organismus - je strašně malá. Idea spontánní geneze života do jeho dnešní formy, je tudíž vysoce nepravděpodobná dokonce i na škále miliard let během kterých se před-biotická evoluce udála...

Vše, co Prigogin řekl, byla naděje že jeho studie jednou povedou k vyřešení problému původu života z ne-života. Přiznal ovšem, že jsme ještě velmi daleko od takové odpovědi. Prigogin ukázal, že v určitých tekutých systémech vysoce "dissipative" (neurčitého původu) prostředí, by mohly vytvořit určitý druh "struktury" někde na okraji tohoto prostředí. Ovšem toto je známo a v žádném případě to nedokazuje, že by živý systém mohl vzniknout ze systému ne-živého pouze tím, že jej umístíme do rychle se rozpadajícího energetického prostředí.

Řešení skutečného konfliktu mezi evolucí a druhým zákonem termodynamiky (jak v otevřeném, tak i zavřeném systému), není nikde v dohledu. Ale i kdyby byl - někdy v budoucnosti vyřešen, evoluční model nebude nikdy tak dobrý, jako model kreační. To znamená - při nejlepším, evoluční model bude schopný "vysvětlit" druhý zákon termodynamiky v kontextu evoluce, ale model kreační jej předpovídá!!

JE DNA STABILNÍ? Studenti se stále učí, jak malé změny v DNA se v organismu akumulují a jak tyto změny postupně mění organismus. Toto je surovina evoluce. Pakliže máme věřit radioaktivním věkům, potom DNA se měnila poměrně rychle, aby mohla změnit rybu v člověka za 600 milionů let. Může to znít podivně, ale pakliže evoluční teorie je pravdivá, potom náš pra.. pra.. pra.. ? pradědeček, měl na těle šupiny.. Podle toho se zřejmě DNA molekuly musí měnit velmi rychle - ale proč některá zvířata zůstala beze změn? To by zase znamenalo, že DNA není nakloněna rychlým změnám, dokonce ani za velmi dlouhou dobu....

Když se díváme na tyto "živé zkameněliny", bude nám citováno radioaktivní stáří, i když autoři se nedomnívají, že je přesné. Citují je pouze aby ukázali, jak stabilní je molekula DNA..... Nautilus, hlubokomořský živočich přichází k povrchu pouze v noci. Nautilus se nachází ve vrstvách Ranného Kambria odhadovaného stáří 600 milionů let. Matthews píše: Nautilus se nezměnil od ranného Kambria. (William H.Matthews, "Fossils", 1962)...Máme li věřit těmto časovým odhadům, potom jeden druh krabů (horseshoe crab) se nezměnil za posledních 500 milionů let. (E.Peter Volpe, "Understanding Evolution", 1970)....... Královský krab (king crab), zůstal beze změn po 250 milionů let. (H.G.Wells, Julian Huxley, G.P. Wells, "The Science of Life" 1934). Triops cancriformis, korýš, se nezměnil po 170 milionů let (A.H. Sturtevant and G.W.Beadle, "21. 7.1998n Introduction to Genetics", 1962), zatím co vačice (opossum) se nezměnila za posledních 75 milionů let. Strom Ginkgo, strom čínských chrámů, se nezměnil po 200 milionů let... Jiná rostlinná forma, která neprošla změnou, je osmundas. Henry N.Andrews poznamenává:

Mezi moderními rostlinami, které si zaslouží název "žijících zkamenělin", osmundas zaujímá přední místo. Souděno podle anatomie stonku, tato rostlina byla hojná část vegetace po více jak 100 milionů let. (Henry N.Andrews, "Studies in Paleobotany", 1961). Ryba coelacanth o které se věřilo že vyhynula v době křídové, byla vylovena blízko Madagaskaru v roce 1938.(William Matthews, "Fossils", 1962). Nedaleko Akapulského příkopu u Střední Ameriky byl vyloven měkkýš, který měl být vyhynulý před 350 miliony let. Tyto příklady ilustrují jak stabilní je DNA. A pakliže je tak stabilní, jak si můžeme být jistí tím, že evoluce měla dostatek času?...

JAKÉ JSOU DOMNĚNKY DARWINOVY EVOLUCE?

Frings & Frings (Frings & Frings, "Concepts of Zoology", 1972) vypisuje šest postulátů Darwinovy evoluce:

1) Darwin předpokládal, že existovala tendence jak zvířat, tak i rostlin, rozmnožovat se geometricky. Tím měl na mysli že pár zvířat měl mnohem více potomků, než bylo zapotřebí nahradit rodiče. Ryba naklade za život miliony vajíček. Kdyby každé to vajíčko vyprodukovalo dospělého potomka, potom populace tohoto druhu by hrozivě narostla.

2) Darwinova druhá domněnka byla, že počet jednotlivců v daném druhu je relativně stálý.

3) Třetí domněnka byla, že jelikož veliké množství potomků se nedožívá plného věku, musí zde být boj o potravu a reprodukci...

4) Darwin dále předpokládal, že existovala rozmanitost mezi jednotlivci, a že tato byla neomezená.

5). Předpoklad, že přirozený výběr dovolí přežití pouze "nejschopnějšímu" jedinci.

6) Nakonec, Darwin předpokládal, že jelikož se měnilo prostředí, měnila se i definice "nejschopnější"...

Darwin také předpokládal, že proces změn je pozvolný, nepozorovatelný. Prohlásil:

Pakliže by se dalo demonstrovat, že existuje jakýkoliv složitý orgán, který nemohl být vytvořený z početných, po sobě následujících nepatrných modifikací, moje teorie by se rozpadla..(Charles Darwin, "The Origin of Species")...

V příštích několika kapitolách prozkoumáme tyto postuláty a rychlost, kterou se evoluce pohybuje....

JSOU MUTACE VÝHODNÉ?

Čtvrtý postulát Darwinovy teorie je, rozmanitost uvnitř druhu je prakticky neomezená a že tyto variace produkují užitečný fyzický rys. Pakliže tento postulát - či kterýkoliv jiný Darwinův postulát není pravdivý, evoluce nemohla nastat.... Mutace je změna ve struktuře DNA molekuly. Jelikož je to změna chemická, je podřízena zákonům chemie a fyziky jako každá jiná chemická změna. Harold F. Blum pozoruje:

Ať už je povaha změny jakákoliv, bude muset sledovat určité cesty, které jsou určeny molekulárním vzorcem a energetickým vztahem. V tom případě mutace není nahodilá, náhodná, ale může se stát uvnitř určitých omezených hranic a podél určitých cestiček určených termodynamickou vlastností systému. A tak, vysvětlit to jinak: Organismus se nemůže přizpůsobovat okolí tím, že by se měnil neomezeně ve všech směrech. (Harold F.Blum, "Time°s Arrow and Evolution", 1968).

Tudíž, mutace nemůže způsobit změnu v kterémkoliv směru. To znamená, že pakliže je nějaký rys, který zvíře "potřebuje" k přežití, geny nemusí být schopné vyprodukovat "potřebný" gen, protože zákony fyziky to nepřipustí. Blumův pohled na geny vážně omezuje směr, kterým se tvor může vyvíjet... Ale i když zákon chemie nový gen připustí, je zcela možné, že tento gen bude organismu více ke škodě než užitku. A.M Winchester prohlásil:

Mutace povolují téměř neomezenou škálu výběru. Skutečnost že 99 procent prostudovaných mutací jsou do určité míry škodlivé se zdá vylučovat důležitost mutací jako faktor v adaptivní evoluci. A přesto je to právě to jedno procento, které je náhodou užitečné a které tvoří bázi pro většinu evolučního vývoje. Je to právě díky mutacím, že život byl schopný si přisvojit ty úžasně komplikované organizace, které mnoho forem nyní vlastní. Z chaotické masy náhodných mutací, které se během věků staly, jevy výběru prosazují svůj vliv a přinášejí pořádek do chaosu. (A.M.Winchester, "Genetics", 1966).

Přestože Winchester psal patnáct let potom, co se Blumova kniha poprvé objevila, ignoruje implikace zákona fyziky při omezování různosti a stále tvrdí že variabilita či rozmanitost je náhodná. Není.... Winchester i nadále udržuje mýt, který byl nabízen evolucionisty jako fakt: Malé procento mutací je pro organismus užitečné. Dobžanský tvrdí že tomu tak není:

Klasičtí mutanté, získaní u Drosophila (fruit fly), většinou vykazují zhoršení, rozpad či zmizení některých orgánů. Některé mutace zmenšují kvantitu nebo zničí pigment očí, chloupků či nohou. Jsou mutace, které přinášejí smrtelně nebezpečí pro vlastníka. Mutanté, kteří se vyrovnají normální mušce v životnosti jsou ve veliké menšině a mutanté, kteří by přinášeli vylepšení organizace jsou neznámí...(Theodosius Dobžanský, "Evolution, Genetics and Man", 1955).

Nejenom že mutace a rozmanitost jsou omezeny, žádné užitečné mutace v normálním prostředí nejsou známy... Otázka: Nejsou snad druhy hmyzu odolné DDT a bakterie odolné antibiotikům příkladem zdokonalení druhu? ...Odpověď je, bohužel pro evolucionisty ne. Dobžanský, věrný evolucionista, nám dodává odpověď. Poukazuje na skutečnost, že hmyz odolný DDT potřebuje mnohem více času na vývoj než hmyz normální a tím se snižuje schopnost nové odrůdy...

Dobžanský dále poznamenává, že bakterie odolné antibiotikům, jsou méně schopné:

"Proč tedy jsou bakterie tlustého střeva stále bezbranné vůči bakteriofágům a sensitivní vůči streptomycinu? Proč se ti odolní mutanté nezbavili sensitivních genotypů?" Tato teorie nás vede k názoru, že odolní mutanté musí být v určité nevýhodě vůči sensitivním bakteriím v prostředí prostém bakteriofágů a antibiotik.

Tento teoretický závěr byl nápadně ověřený v některých experimentech. Přibližně 60 procent střevních mutantů odolných vůči streptomycinu je také na streptomycinu závislých. Tyto mutanté nejsou schopní růstu na kulturách prostých streptomycinu. Substance, jedovaté normálním sensitivním bakterií, jsou životně potřebné resistentním mutantům! E.H Anderson ukázal, že některé odrůdy bakterií odolných bakteriofágům, potřebují pro svůj růst určité živné látky, které nejsou potřebné pro růst bakteriím sensitivním. Odolní mutanté by vymizeli v prostředí postrádající tyto substance. (Dobžanský, "Evolution, Genetics and Man", 1955).

A tak - i dnešní příklady "evoluce" jsou ve skutečnosti tvorové podřadní, ve srovnání k normálním druhům. A tak z toho vyplývá, že evoluce je spíše devoluce - zánik a rozpad spíš, než zvyšující se dokonalost.... Předešlé příklady ukázaly, že Darwinův čtvrtý postulát je neplatný. Z tohoto důvodu je evoluce neplatná...

EXISTUJE VÁŽNÝ BOJ O PŘEŽITÍ UVNITŘ DRUHU?

Jak už jsme ukázali v předešlé kapitole, Darwinova teorie předpokládá, že boj o přežití, o jídlo a o partnera pro reprodukci je nejlítější mezi jednotlivci uvnitř stejného druhu. Tento boj, či soutěžení - má být tou hnací silou k zdokonalování. Podle této teorie pouze ti nejschopnější jedinci vyhrávají v tomto boji o existenci. Ve své sekci pojmenované "Struggle For Life Most Severe Betveen Individuals and Varieties of the Same Species", Darwin nepodává ani jeden důkaz pro tuto zuřivou konkurenci. Další pozorování objevila jev, v dobách Darwinových zcela neznámý, jev který mění soutěživý boj do neškodných her... Teritorialita je definována jako tendence zvířete držet a hájit určité území proti nevítaným návštěvníkům stejného druhu. Zvířata, která se takto projevují jsou vlci, psi, prérijní psi, tygři, některý druh ještěrek, drozd mnohohlasý, čermáci, někteří rackové, houkající opice, kukačky a jiné..

Vlivy teritoriality ve vztahu k evoluci jsou dvojí. Za prvé tato tendence rozšiřuje oblast populace natolik, aby byl dostatek potravy ve vztahu k velikosti populace. (Robert Ardrey,"The Teritorial Imperative", 1966). Druhým vlivem teritoriality je, že když už se strhne mezi dvěma jednotlivci boj, existují určitá pravidla. (Ardrey dtto). Boje na smrt jsou v teritoriální soutěži extrémně vyjímečné. Když se dvě rozvášněná zvířata postaví proti sobě, povětšině nebojují, ale snaží se jeden druhého vytlačit ze svého území - něco co nemá s bojem mnoho společného. Dvě ryby (three-spined stickleback fish) budou zahánět jedna druhou za hranice svého území. Nakonec se obě ryby zastaví na svých hranicích. Ardrey popisuje tu scénu:

Když se dva (stickleback fish) samečkové, kteří jsou "vlastníky" teritoriích, která spolu sousedí, do rvačky o území a pronásledují jeden druhého z jednoho území na druhé, nakonec skončí tím, že se pár okamžiků měří jeden druhého v bezmezném vzteku - a náhle zaujmou vertikální pozici a zatím co se dívají na sebe s hlubokým opovržením, postaví se na hlavu a zavrtají se do písku.. (Ardrey, dtto).

Ardrey poukazuje na skutečnost, že aktivita "vystrnadění" je široce používána teritoriálními zvířaty jako zbavení se přebytečné energie, aby se nikdo nezranil. Srnec na příklad v podobné "válce" o území zaútočí a zničí mladé stromky. Racek (Herring gull) bude ve vzteku vytrhávat trávu, houkající opice bude - houkat... Tyto činnosti mají tendenci ochránit druh před nebezpečnými a ničivými boji. Pozorování která udělal Field, jsou v přímém rozporu s Darwinovým předpokladem existence mocné konkurence uvnitř druhu. J.P. Scott poznamenává:

Zvířecí společnost v přirozeném prostředí vykazuje velmi málo nebezpečného bojování, dokonce i v podmínkách velikého stresu, když - na příklad trpí hladem. Naopak, takové společnosti se vykazují chováním, které bychom, v lidských termínech nazvali spoluprácí či dokonce altruismem. (I.P. Scott, "Natural History of Aggression").

Pakliže je to pravda, kde je to soutěžení které je hnací silou evoluce? Odpověď je vidět v Darwinově žalostném nedostatku příkladů soutěže uvnitř druhů..... Druhá implikace teritoriality je rozšíření populace na dostatečně veliké území k uživení. Gibon bude kontrolovat území téměř dvakrát tak veliké, než skutečně potřebuje. Polární vlk ovládá území 100 čtverečných mil! (Ardrey) Jak už jsme viděli dříve, Darwin předpokládal, že svět je přeplněný zvířectvem. Ale, pozdější pozorování přišlo k závěru, že svět není přeplněný - alespoň ne zvířaty. Kropotkin poznamenal: Vzácnost života, pod-populace - ne nad-populace, zřetelný rys ohromné části země, kterou nazýváme Severní Asie, mi daly vážnou pochybu, kterou další studie potvrdila. Týká se skutečnosti té hrůzné konkurence o potravu a život, která byla článkem víry většiny Darwinistů. Následně potom vznikly pochyby, co se týkalo převládajícího vlivu který boj o přežití měl hrát v evoluci nových druhů. ((Petre Kropotkin, "Mutual Aid", 1909).

SOUTĚŽ, NEBO VZÁJEMNÁ POMOC?

Soutěž (či boj) mezi jednotlivci stejného druhu právě tak, jako mezi jednotlivci jiných druhů, je kritická pro Darwinovu teorii přirozeného výběru. Pakliže není soutěž nebo boj o přežití, není důvod věřit že ten neschopnější přežije. Souhlasí pozorování s touto teorií? ...Idea soutěže nastala, když Darwin počal věřit že příroda je přeplněná a že toto přeplnění dalo vznik soutěži o potravu, přístřeší a samičky, a z nutnosti prchat před dravými zvířaty.

V této soutěži jednotlivci s malou výhodou nad svými druhy, měli údajně přežít. Darwin se zmínil o dvou druzích soutěže. Omezíme se na diskusi soutěže mezi jednotlivci stejného druhu, protože Darwin sám byl přesvědčený, že tam je boj nejlítější. Řekl: "Ale zápas o přežití bude každopádně největší mezi jednotlivci stejného druhu, už proto, že sdílí stejné území, potřebují stejnou potravu, jsou vystavení stejnému nebezpečí...

Na počátku století, ruský princ Petre Kropotkin si přečetl Darwinovu knihu a ověřoval si sám pro sebe tvrzení, že "existuje veliký boj" mezi zvířaty stejného druhu na Sibiři a Mandžurii. Ve své knize "Vzájemná Pomoc", píše:

Dva aspekty zvířecího života na mne udělaly největší dojem během cest, které jsem udělal ve svém mládí po Východní Sibiři a Severní Mandžurii. Jeden z nich byl strašný boj o existenci, který sváděla zvířata s nelítostnou a krutou přírodou; ohromné ničení života, které čas od času mělo původ v přírodních kalamitách a na rozsáhlých částech země. Druhým aspektem byla mnou pozorovaná skutečnost, že i tam, kde zvířata prosperovala, jsem nikdy nenašel - ač jsem poctivě hledal - ten lítý boj o přežití mezi jednotlivci stejného

Vzácnost života, pod-populace, nikoliv nad-populace v těch nesmírně velikých plochách země, tato fakta ve mně vzbudila pochybnost, kterou následující studie ještě zvětšila, o té "hrůzné soutěži", která měla být jedním z článků víry Darwinismu a i pochyby o tom, že tato soutěž měla hrát velkou roli v evoluci nových druhů...

....že když zvířata musí bojovat s nedostatkem potravy, jako následku výše uvedených příčin, celá část postiženého druhu, vyjde z této kalamity ochuzený o sílu a zdraví tak, že žádná progresivní evoluce nemůže být postavená na bojích o přežití.

Došel jsem k názoru, že připustit nemilosrdný boj uvnitř druhu a přijmout názor, že takový boj je podmínkou pokroku, že bych tím připustil něco, co nejenom že nebylo dokázáno, ale nemělo ani potvrzení z přímého pozorování.. (Kropotkin)...

První kapitola Kropotkinovy knihy obsahuje vlastně jen příklady zvířat uvnitř každého druhu, jak si vzájemně pomáhají. Ale namísto abychom citovali jeho údaje, ukážeme příklady vzájemné pomoci uvnitř druhu, dané samým Darwinem.... Darwin popisuje vzájemnou pomoc varováním druhých při nastávajícím nebezpečí (Darwin, "Origin of Species") Králíci dupou, když se přibližuje nebezpečí, koně a dobytek se varují postojem a chováním, ovce a kamzíci dupou a hvízdají. Ptáci, tuleni a opice staví stráže. To nevypadá na vnitřní boj. Darwin dále píše:

Zvířata si poskytují navzájem i větší služby a pomoc: Vlci a jiná zvířata loví ve smečkách, a pomáhají jeden druhému v útoku na oběť. Pelikáni společně chytají ryby. Paviáni (Hamadryas), obracejí kameny a pod nimi hledají hmyz. Když přijdou na veliký kámen, obklopí ho a převrátí společně. Potom se o kořist rozdělí.. Společenská zvířata se vzájemně ochraňují. Bisoni Severní Ameriky, když se objeví nebezpečí, shromáždí krávy a telata uprostřed stáda a sami se postaví na okraj. Znám příklad dvou mladých býků, kteří společně zaútočili na starého býka, a dvou hřebců, jak společně zahánějí třetího od stáda klisen. V Habeši Brehm pozoroval velkou skupinu paviánů, kteří křížili údolí; někteří už vystupovali na přilehlou horu a někteří byli ještě v údolí, když tu pomalou skupinu napadla smečka psů. Staří samci okamžitě seběhli zpět dolů a s vyceněnými zuby řvali tak dlouho, až se psí smečka stáhla...

Dalo by se citovat mnohem více příkladů, jak si zvířata uvnitř druhu pomáhají. Přesto že je soutěž absolutně kritická pro jeho teorii, Darwin sám pozoroval případy vzájemné pomoci...

JAK SE TYTO ROPUCHY VYVINULY?

Darwinův názor, že evoluce postupovala skrze malé následné modifikace nebo změny, se nedá aplikovat na každého pozorovaného tvora. Darwin připustil:

Pakliže by se dalo demonstrovat, že existuje nějaký složitý orgán, který v žádném případě nemohl vzniknout početnými, nepatrnými změnami, má teorie by se rozpadla.(Origin of Species).

Budeme demonstrovat některé, velmi obtížně vysvětlitelné příklady. Surinamská ropucha je jedním z příkladů. Zmiňuje se o ní Wells i Huxley jako o příkladu, jak pozemní obojživelník vyřešil problém nedostatku vody. (H.G.Wells, Julian Huxley and G.P.Wells, "The Science of Life", 1934). Samička ropuchy kladla vejce na svá záda pomocí dlouhého vejcovodu. Jakmile jsou vejce nakladena, kůže na jejích zádech vyroste kolem vajec a vytváří tak bezpečný příbytek.

Člověk by měl potíže vysvětlit, jak se tato ropucha vyvinula. Je možné, že Darwinista by prohlásil: "Toto chování a fyziologické struktury s nimi spojené se vyvinuly v době, kdy voda začala být vzácná". Ovšem tři různé jevy se musely vyvinout, jinak by byla Surinamská ropucha již dávno vyhynulá. Za prvé se musí vyvinout dlouhý vejcovod, za druhé kůže na zádech se musela stát schopnou růst kolem vajec, jinak by tato rychle vyschla na matčiných zádech. Za třetí, tyto dvě fyzické struktury by byly zbytečné, kdyby se ropucha nenaučila je správně používat.

Nebyl absolutně žádný důvod pro tyto struktury, aby se samy vyvinuly. Ropucha bez vody ve které by kladla svá vejce která má pouze dlouhý vejcovod je právě tak odsouzena k zániku jako ropucha, jejíž záda mohou opatřit ochranu jejím potomkům, která ale nemá způsob, jak dostat ta vejce na záda. Potomek ropuchy, která má pouze jednu nebo dvě z těchto skutečností, by zahynul. Toto je příklad malé struktury, která se nemohla vyvinout posloupnými malými modifikacemi. Buď se objevily ve stejném čase, jinak jsou nepotřebné...

Jiná ropucha, která žije na suchu řeší tento problém jinak. Samička klade vejce do úst samečka, jehož vokální vaky se stanou jeslemi pro mladé ropuchy. ("The Science of Life"). A opět zde máme několik rysů, které se musely vyvinout společně, jinak ta celá věc by byla zbytečná. Samička se musela naučit klást vejce do úst samečka. Sameček se musel naučit určitému chování, aby vajíčka nesnědl právě tak jako osvojit si změnu svých vokálních vaků na jesle... Nepřítomnost jednoho z těchto rysů by zahubila celý druh.

V obou případech, jedinou pohnutkou pro vývoj těchto struktur by bylo zmizení vody v oblasti kde ropucha žije. Ropucha nebude potřebovat tyto schopnosti miliony let po tom, co voda zmizela - potřebuje je ihned, než voda zcela vyschne, protože pulci mohou vyrůst pouze ve vodním prostředí. Změny musí přijít rychle, jinak bude příliš pozdě!

POUKAZUJÍ EMBRYA NA EVOLUČNÍ VÝVOJ?

Jedna z nejvíce zneužívanějších částí "důkazů" pro evoluci je idea že zárodek, zatím co se vyvíjí ukazuje všechny fáze vývoje svého druhu. V roce 1962 William H.Matthews III. profesor geologie na Lamar State College píše:

Studie ranných etap vývoje rostlin a zvířat nabízí další podporu pro vývojové vztahy mezi jednoduchými a složitými formami života. Je přijatým faktem, že zvířecí embrya vykazují ve svých ranných formách vývoje struktury, které se podobají strukturám dospělých, méně vyvinutých zvířat. (Matthews, "Fossils", 1962).

Matthews pokračuje a uvádí "příklady" "žábrových štěrbin" u zárodků obojživelníků, plazů, ptáků a savců. "Evolucionisté", říká Matthews, "vidí tyto embryonické štěrbiny, jako pozůstatek z minulosti".. Dále poznamenává:

Tato a i jiná pozorování embryí dala vznik biogenetickému zákonu nebo li zákonu rekapitulace. Tento zákon tvrdí, že "ontogeny opakuje phylogeny", což jednoduše znamená, že vývoj jednotlivce (ontogeny) opakuje vývoj druhu (phylogeny). Tento biogenetický zákon se zdá být v souhlase se studiemi na posloupná stadia v rostlinách i zvířatech, a tím podporuje teorii organické evoluce...

Biogenetický zákon byl poprvé navrhnut německým zoologem, který se jmenoval Ernst Haeckel, v roce 1869. Haeckel a jeho spolupracovníci hráli důležitou historickou roli na všeobecném přijetí Darwinovy evoluční teorie. Kdyby bylo pravdou, že embrya poukazovala na své předchůdce, potom by nejlepším vysvětlením byl evoluční proces. Avšak už od roku 1901 bylo známo, že biogenetický zákon má mnoho vyjímek a že - vlastně žádným zákonem není. V tom stejném roce A.P. Pavlov objevil že:

Mladí jednotlivci některých ammonitů (před-historický měkkýš), má některé charakteristiky, které v pozdějším věku mizí, zatím co stejné charakteristiky se později objeví u výše organizovaných příslušníků stejné skupiny, kteří patří do mladší geologické vrstvy. (A.P. Pavlov, "Le Cretace inferieur de la Russe et sa faune", 1901).

Leo Berg, ve snaze zpochybnit teorii rekapitulace, přišel s názorem, že embryo nám nenaznačuje z čeho se vyvinulo, ale do čeho se vyvíjí. (Leo Berg, "Nomogenesis"). Poukazoval na skutečnost, že čelisti embrya všech savců, jsou krátká jako čelisti člověka. Mozky embryí ptáků se spíše podobají mozkům savců, než obojživelníků. Kuřecí tvář embrya se prý podobá tváři člověka. Tyto podobnosti by neměly existovat, je li rekapitulační teorie správná.... Většina autorit dnes rekapitulační teorii odmítá. Shumway a Adamstone píší:

Bylo shledáno jako obtížné, ne-li nemožné, načrtnout geneologický strom obratlovců postavený výhradně na embryologických datech. Proto rekapitulační teorie není přijímána tak bezvýhradně jako dříve. (W.Shumway & F.B.Adamstone, "Introduction to Vertebrate Embryology", 1954). ...Mnoho výzkumu se udělalo v embryologii od dob Haeckla. Víme, že existuje příliš mnoho vyjímek k této prosté analogii, a že ontogenie nepoukazuje přesně na postup evoluce. Víme, že zuby se vytvořily dříve nežli jazyk u obratlovců, a přesto embryo má jazyk dříve".

Navzdory těmto skutečnostem, téměř všichni paleontologové, budou - s autoritou - hovořit o "vývoji čelisti ze žábrových oblouků" ryby. A.Lee McAlester když mluví o původu čelisti říká:

Srovnávající studie fosilií agnaths (bezčelistní ryba) a lebky placoderm (jedna z prvních ryb s čelistí) spojené s pozorováním vývoje v embryo žijícího obratlovce ukazuje na to, že se čelist placoderma vyvinula z kostních podpěr venkovní žábry bezčelistového agnatha. (A.Lee McAlester,"History of Life" 1968).

Ve světle toho, co jsme si řekli, člověk se musí ptát, zda použití dat pomocí embryí je oprávněné.

EXISTUJÍ SYMBIOSNÍ VZTAHY?

Symbiosa v biologii znamená soužití dvou nestejných organismů v těsném společenství - obzvláště, když je to pro oba výhodné (na rozdíl od parazitismu). (Webster New World Dictionary).

Symbióza je situace, kdy dvě zvířata nebo rostliny žijí ve vzájemně výhodném vztahu. Ovšem to představuje vážný problém pro evoluci. Darwin připustil:

Dalo-li by se dokázat, že část struktury kteréhokoliv druhu se vytvořila, aby byla užitečná jinému druhu, zničilo by to mou teorii, protože to by nemohlo být vytvořeno přirozeným výběrem. (Charles Darwin, "Origin of the Species").

Existuje mnoho příkladů symbiotického soužití. Bolton Davidheiser uvádí několik ve své knize "Evoluce a Křesťanská víra". Douglas Dewar, odpůrce evoluční teorie, předkládá případ dvou vos, Sirex a Ibalia. Larva vosy Sirex se provrtá hluboko do nitra stromu. Potom co se proměnila v dospělou vosu, provrtá si opět cestu ven pomocí svých silných kusadel. Ibalia ale musí parazitovat na larvě Sirexu, aby se mohla množit. Ibalia naklade vajíčka v tunelu, který larva Sirexu udělala. Larvičky Ibalie potom zamoří larvu Sirex a pomalu požívají svého hostitele. Jakmile je larva Sirex napadena, je odouzena k zániku. Ale namísto aby zůstala v tunelu, odkud by larvy Ibalie nemohly uniknout, provrtá se na povrch. Tato instiktivní změna v jednání Sirex pomáhá životnímu cyklu Ibalie, protože ta může uniknout pouze, zahyne li Syrex blízko povrchu stromu. Kdyby se Syrex chovala jinak, Ibalia by dávno vyhynula.

Rostlina a pták na Novém Zealandu vytvořili také vzájemně prospěšný vztah. (Stanley A.Temple, "Plant-Animal Mutualism: Coevolution with Dodo leads to Near Extinction of Plant", 1977). Pták Dodo se živil listy rostliny Calvaria Major. Pták získal potravu, zatím co semínka rostliny, jak procházela druhým žaludkem, se odřela a byla schopná germinace. Pouze odřená semena byla schopná počít nový život.

Když pták Dodo vyhynul, rostlina téměř vyhynula také. Dá se pouze pěstovat umělým odřením semen.......... Předvedli jsme dva příklady symbiosy. Darwin prohlásil, že jeden příklad užitečného vztahu v přírodě by teorii evoluce zničilo. Mohli bychom ukázat další, ale jeden - podle Darwina postačuje. Otázkou je: Proč je Darwinova teorie ještě akceptována? Není to snad tím, že ji lidé věřit chtějí??

A CO ZKAMENĚLINY?

Druh s druhem se objevují v záznamu zkamenělin bez jakéhokoliv důkazu evolučních předků. Paleontologie se to snaží vysvětlit tím, že fosilní evidence je neúplná, a že prošly miliony let mezi usazením různých vrstev. Během těchto věků se - údajně - vyvinuli noví tvorové. Takový pohled na neúplný fosilní záznam je životně důležitý pro evoluční teorii. Darwin připouští:

Viděli jsme v poslední kapitole že celé skupiny druhů se objevují a podávají falešný pohled náhlého vývoje. Snažil jsem se tento fakt vysvětlit, který, pakliže pravdivý, by byl smrtelný pro mou teorii.

Po celém století pátrání a zkoumání zkamenělin, začínají paleontologové věřit, že záznam je kompletní, protože nebylo možné zaplnit ani jednu mezeru, která existovala v čase Darwina. E.C Olson poznamenává:

Třetí fundamentální pohled na evidenci je trochu odlišný. Mnohé nové skupiny rostlin i zvířat se náhle objevují - zřejmě bez blízkých předků. Tento pohled je skutečný, není výsledkem jakéhokoliv chybného pozorování či zaujatého subjektivního zkoumání. Uspokojující evoluční teorie to musí vzít v úvahu a dodat vysvětlení... (E.C.Olson, "Evolution of Life", 1965).

Zastánci evoluční teorie odmítají připustit, že nedostatek přechodných forem tuto teorii ničí. Olson žádá vysvětlení mezer, ale člověk pochybuje, že se uspokojí názorem, že mezery existují, protože tam nebyl nijaký vývoj... Ještě nikdy se nenalezl zbytek tvora s napůl vyvinutou nohou nebo napůl vyvinutým křídlem. Pakliže Darwinova teorie, že všechny orgány se vyvinuly v řetězci malých modifikací, potom musíme očekávat, že tu a tam nějakého podobného tvora objevíme mezi zkamenělinami. Jelikož shledáváme mezery v evidenci fosilií, tyto monstrózní půl-zvířata jsou sice postulována že existovala, ale že se nedochovala. Mezery, jak se zdá, skrývají jejich existenci.

Je taková "racionalizace" dobrá, nebo fair? Ovšem že ne! Vlastně je úplně jedno zda fosilní evidence je kompletní nebo ne. Je-li kompletní a znamená-li to, že větší část fosilií byla zachována, potom tato skutečnost nepodporuje evoluci. Pakliže ale, je evidence velmi nekompletní a naznačuje že pouze malá část důkazů byla zachovaná, jaké právo má věda aby vyplnila tyto mezery vymyšlenými zvířaty, pro které nemá nejmenšího důkazu?

EXISTUJÍ PŘECHODNÉ FORMY OD TVORA KE TVORU?

Teorie evoluce, jak byla původně navrhnuta Darwinem tak, že vyvíjející se organismus se postupně mění z jednoho typu do druhého během tisíců generací. To samozřejmě vyžaduje, aby byly gradace ve formách mezi rodiči a dětmi. Ryba se pomalu změní v ptáka. Pakliže jejich pozůstatky byly občas zachované, potom transitní formy by musely být zachovány. Pakliže tomu tak je, fosilní evidence by to měla někde ukázat. W.H.Matthews III. říká:

Zkameněliny jsou tím nejsilnějším důkazem evoluce. Tato tvrdí, že pokročilejší formy se vyvinuly z jednodušších a více primitivních forem v minulosti. Přechod byl postupný a vzniknul z faktorů jako dědičnost, změny v prostředí, boj o přežití a přizpůsobivost druhu.. (Matthews III. "Fossils", 1962).

Twenhofel a Shrock prohlašují:

Žádná evidence tak mocně a jasně nepodporuje základní principy evoluce: "posloupnost s akumulovanými změnami" nežli ta, kterou nám podávají fosilní nálezy.. W.H.Twenhofel a Robert R. Shrock,"Invertebrate Paleontology", 1935).

Důležitou otázkou při studii fosilií je: Podporuje tato postupný vývoj druhů? Navzdory ujišťování, fosilní evidence vykazuje ohromující nedostatek transitních forem. Pakliže tyto mezery jsou skutečné, potom Darwinova teorie je vadná. Darwin poznamenal:

Viděli jsme v poslední kapitole, že celé skupiny druhů se někdy - mylně - zdají, že vznikly náhle. Pokusil jsem se tyto případy vysvětlit, protože takové jsou nebezpečné mé teorii. Ovšem tyto případy jsou velmi vzácné... (Darwin)...

Darwin vysvětloval tyto mezery v evidenci fosilií domněnkou, že reprezentují druhy, které přemosťují mezery a nezachovaly se. Nedokonalost v nálezech byla jeho vysvětlením. Ovšem i dalších dvacet let hledání nedospělo k nálezu jediné transitní formy. A tak Darwinovo ujišťování, že tyto případy jsou vyjímečné, nemá oporu v následných studiích. Mnoho moderních teoretiků evoluce bylo nuceno navrhnout, že se evoluce nestává pozvolna, ale náhle. A tak druh na jedné straně mezery dal vznik - a to velmi rapidně - druhu na straně druhé. To je ten případ ryby, která dala vznik salamandru... Tak můžete sami posoudit zda evidence fosilních nálezů je tím nejlepším důkazem pro evoluci. Prohlášení paleontologů, co se nedostatku posloupnosti týče, jsou zapsány v příštím odstavci:

Rostliny.

Údajně někde uvnitř skupiny "algae" leží zdroj rostlin vyššího řádu - vaskulární skupiny. Ať už tito "předkové" byli cokoliv, zdá se, že se ztratili v hlubinách času. (Olson, "Evolution of Life").

Rostliny suchozemské.

Je velmi obtížné zodpovědět otázku, kdy vlastně rostliny opustily moře a usadily se na suché zemi - odhadná data jsou mezi ranným Kambriem až k době Siluru - je jasné, že nikdo nic o skutečných událostech neví... V záznamu zkamenělin není žádný odkaz. (Olson, dtto).... Další tři pod-rody nesemenných rostlin se objevují mezi zkamenělinami pouze krátce po po psilopsidech a jejich velmi jednoduchá struktura naznačuje, že byly předkové jiným - i když se žádné přechodné formy nenašly.(A.Lee McAlester, "The History of Life")....

Jak cycads a ginkgoes pravděpodobně vznikly ze semenného kapradí, ale původ zbývajících skupin gymnospermních, nám známých šiškovitých a jehličnatých je neznámý.... (McAlester). ...Někdy krátce před ukončením Věku Ještěrů, se udála nehlučná divoká exploze. Trvala miliony let - ale přesto to byla exploze. Uvedla příchod angiospemrmních - to jest kvetoucí rostliny. Dokonce i veliký evolucionista jako Charles Darwin je nazval "odpornou záhadou, mystérií, protože se objevily tak náhle a rozšířily tak rychle. (Loren Eiseley, "The Immense Journey", 1957).

Zvířata. Osm druhů bezobratlých má mnoho zástupců v mineralizovaných kostrách. ...Bohužel, nemáme žádnou fosilní evidenci tohoto druhu, jelikož jsou již jasně oddělené a rozdílné když se poprvé jako zkameněliny objevily..(MacAlester)...

Pavouci. Ještě zbývá mnoho k tomu, abychom se se dozvěděli něco o ranných pavoukovitých a o skupinách, ze kterých se vyvinuli. Prozatím nemáme žádnou evidenci která by ukazovala, že existovala nějaká vyhynulá skupina arachnidů. Nemáme ani evidenci o tom, že se arachnidi vyvinuli z nějaké skupiny arthropodů (členovců). ..(Willis J.Gertsch, "American Spiders", 1949).

Crinoids.(čeleď mořských ježků). Opět zde je záznam zcela prázdný v kritickém bodu. Nejstarší známý crinoid z ranného evropského Ordoviku má dvou-prstencovou výduť, je relativně pokročilý ve mnoha směrech a těžko by mohl být předchůdcem mnoha - pakliže vůbec některým crinoidům...(James Beerbower,"Search for the Past", 1968).

Korály. Tetracoralla je považována za předka Hexacoralla, ale přesná skupina která byla odpovědná za předkovství je stále věcí spekulace.(Twenhofel and Shrock, "Invertebrate Paleontology")..

Hmyz. Svrchní Karboniferová doba, která byla svědkem příchodu plazů a sestupu většiny Stegocephalia (obojživelných), dala také vznik značné populaci hmyzu. Bylo identifikováno asi tisíc druhů, ale o jejich minulosti se neví nic. Pakliže vznikly z jednoho společného předka, potom nemáme potuchy o tom, kdy se oddělily, aby se vyvinuly samostatně. (Lecomte du Nouy,"Human Destiny", 1947).

Když se hovoří o původu obratlovců, téměř každý druh byl navrhnut jako předek, včetně nemertines (mořských červů !!!) (J.Z. Young, "The Life of Vertebrates", 1962).

"Nemáme žádnou jistou fosilní evidenci o nižších strunovcích (chordata) nebo jejich předcích a není naděje, že někdy míti budeme". (Alfred S.Romer, "Vertebrate Paleontology, 1966).

"Strunovci jsou obratlovci", Joseph T. Gregory informuje: Jeden z nejlépe dokumentovaných přechodů mezi hlavními třídami zvířat je vývoj obojživelníků z crossopterygiánské ryby. "Vertebrates in the Geologic Time Scale", 1955). J.Z.Young nesouhlasí: "Je značná podoba mezi lebkou ranných obojživelníků a lebkami crossopterygiánských ryb že není pochyb o příbuzenství. Ale v dnešní době není žádná podrobná evidence o stupních přechodu z jednoho typu v druhý". Young, The Life of Vertebrates".

Salamandři. Nejstarší známý salamandr je z pozdního Jurasu. Je velmi znepokojující zjištění, že starší nálezy salamandrů nevykazují žádné primitivní rysy. To znamená že od nejstaršího nálezu nemáme žádné důležité evoluční charakteristiky. (Romer).

Žáby.. Neznáme žádné přechodné typy.(Romer)...

Plazi. Zvíře známé jako Seymouria a žilo před 250 miliony let je kriticky důležité pro pochopení původu plazů. Jeho rysy jsou někde mezi obojživelníky a plazy - takže není možné jej zařadit s jistotou do žádné skupiny. (Young).

William Matthews nás informuje o Seamouria: Věří se, že je to spojovací článek mezi dvěma skupinami zvířat. (Matthews).

Avšak Seamouria žil v geologickém období po ranných plazech, takže nemůže být jejich předchůdcem píše Romer:

Ichtyosaurus. Objevil se náhle v Triasu a žádné bezprostřední formy mezi ním a jeho předchůdci nejsou známé.

Ještěrky. Naše znalosti o ranných formách jsou nekompletní, ale žádná ještěrka není známa před Dobou Křídovou.

Hadi. Zřejmě pocházejí z nějakého druhu ještěrů, ale jejich přesný původ je neznámý.. (Young)

Létající plazi. Proč nastala ztráta schopnosti chodit, není jasné. Nějaké světlo by do toho vnesl nález chybějícího článku z doby Triasu. Prozatím není.. (Romer).

Želvy. Přesný vývoj želv ze stepních plazů je neznámý.(Romer)

Mořští plazi. Většina pozdních euryapsidů ze středního Triasu jsou členy ustavené aquatické skupiny: nothosaurus, plesiosaurus, placodonts, se považují za příbuzné, ale předkové jsou neznámí.*

Dinosaurové. Nebyli jednotnou skupinou, ale byli již v prvním objevení rozděleni na dvě odlišné větve.*

Ptáci a Pterodaktylové. Plazi doby Triasu dali vznik dvěma nezávislým větvím, které ovládly vzduch. Oba se objevují v Jurasu jako zvířata schopná létat, i když se základně ještěří strukturou. Nemáme proto potuchy o stupních, kterými se jejich schopnost létat vyvinula a můžeme jen spekulovat o tom, co je vyhnalo do vzduchu. (Young)

Savci snášející vejce. Jejich původ je obklopen záhadou, jelikož nezanechali žádné zkameněliny. (W.Howell).

Netopýři. Kromě pár nálezů z Oligocénu a Miocénu v Evropě, nemáme žádnou evidenci o jejich historii. (Romer).

Hlodavci. Všechny pokusy spojit je s jinými skupinami byly marné. (E.H.Colvert, "Evolution of the Vertebrate", 1969).

Artiodaktylové. (spárkovití býložravci).Přes veliké množství fosilií, linie jejich vývoje není jasná... (Young).

Perissodaktylové. (býložravci - kopytníci). Hned od samého počátku známé historie savců rodiny těchto byly rozeznatelné. Předpokládaně bylo nějaké rozdělení různých linií, než se objevila první fosilie. (Olson).

Vačnatci. O fosilní historii těchto australských zvířat víme velmi málo. (Romer).

Jelenovití a skot. Bohužel není ještě možné nabídnout cokoliv z jejich historie.(C.Schuchert & C.Dunbar, "Textbook of Geology).

Velryby a Delfíni. Právě tak jako netopýři, objevují se velryby náhle v Třetihorách již jak je známe.(Colbert)...

Tuleni. Bezušovití se dají vysledovat až do Myocénu. Dál se (Romer) neví nic...

Manatee (mořská kráva). Nic není známo z jejich historie. Romer

Žirafy. Původ a příbuzenství zůstává nejasné. (Young).

Opice Nového Světa. Téměř nic je známo o historii těchto amerických opic.. (Romer).

Opice Starého Světa. Zřejmě musí jít zpět k neznámým předkům v Eocénu. (W.Howels)..

Orangutan. Fosilie předků jsou buď neznámé, nebo nepoznané... D. Pilbeam, E. Simons, "Some Problems of Hominid Clasification"..

JAK SE USTANOVUJÍ PŘEDKOVÉ?

Mnoho bylo napsáno v paleontologii, co se týče evolučních linií. Ryby se měly vyvinout do obojživelníků, obojživelníci do plazů. Plazi, jak je nám řečeno, se vyvinuli do ptáků a savců...Jak se o tom rozhoduje?........ Když se zkoumá struktura různých druhů života, jeden fakt se stává zřejmým: Některé části různých zvířat mají podobné funkce právě tak, jako podobnou strukturu. Člověk má dvě ruce a dvě nohy. Šimpanzi také. Téměř každý suchozemský tvor (kromě hmyzu) má čtyři končetiny. Ptáci mají dvě nohy a dvě křídla, psi mají čtyři nohy. Téměř všechna zvířata mají dvě oči. Toto jsou příklady, které nazýváme homologií... Lidé dlouho přemýšleli, proč tyto podobnosti či homologie existují. Theodosius Dobžanský poznamenává:

Proč homologie vznikají je ten problém. Řešení tohoto přinesl Charles Darwin: Různé organismy vlastní podobné orgány protože povstaly ze společného předka. Přibližně je to tak: Čím větší podobnost, tím bližší je společný předek. Menší podobnost, vzdálenější vývojová příbuznost. (Dobžanský," Evolution Genetics and Man", 1955). Dobžanský pokračuje: Není důvod k pochybnosti že podobnosti mezi organismy většinou poukazují na společného předka kromě případů, kdy podobnosti jsou analogické namísto homologických. (dtto).

A tak co se vlastně stane při studii vývojové příbuznosti zkamenělin je převrácení a znehodnocení perfektně logické úvahy. Kdyby byla evoluce pravdou, potom struktury které jsou si více příbuzné, si budou více podobné. Toto je logický argument založený na předpokladu, že evoluce je pravdivou teorií. Ovšem není to pravdou, když struktury, které se zdají být podobné, jsou potom označeny za blízké příbuzné. Podobnost znamená příbuznost pouze v případě když předpokládáme, že se evoluce odehrála. Podobnost ve struktuře různých zvířat se nedá použít jako důkaz příbuzenství, nebo vývoje....

Podoba v obličeji neznamená, že tito dva lidé jsou si příbuzní. Dvojníci v Hollywoodu jsou hvězdě podobní ale jen zřídka kdy jsou k hvězdě příbuzní. Příklady jako tyto jsou lehké najít. Důležitost schopnosti rozhodnout o příbuzenství je popsána H.H Newmanem:

Tedy, podrobný přehled situace odhaluje, že jediný postulát který evolucionista potřebuje, není víc než logické prodloužení toho, co laik považuje za fakt, který dokazuje sám sebe a to že fundamentální strukturální podoba znamená generické příbuzenství, že - všeobecně řečeno - stupeň strukturální podoby jede rukou v ruce s blízkostí příbuzenství.

Většina biologů tvrdí, že toto není pouze postulát, ale jeden z nejlépe dokázaných zákonů života. "pakliže se nemůžeme spolehnout na tento postulát, nemůžeme ani pokročit v dokázání platnosti principu evoluce. (H.H. Newman, "Evolution Genetics and Eugenics", 1969).

Jinými slovy se tu říká, že pakliže si nebudeme jisti, že podoba znamená příbuzenství, nebudeme si jisti ani s evolucí... Když jednáme s fosilním materiálem, musíme rozhodnout příbuznost pouze podle podobnosti dvou specimenů. Bohužel, podobnosti neznamenají vždy příbuzenství, dokonce ani v mysli evolucionisty. Mnoho podobností - jak věříme - se staly konvergencí. (konvergence = vznik podobnosti ve znacích v různých vývojových liniích pocházejících z různých předků). Jinak je konvergence definována jako evoluce podobných struktur nepříbuzných, nebo vzdáleně příbuzných druhů... Pochopitelně netvrdíme že konvergence je evoluční jev, ale jsou případy kde existují podobnosti které nemají původ v příbuznosti. David Lack píše:

Austrálie byla kolonizována vačnatci, kteří při absenci placentálů (největší skupina savců, u kterých se zárodek vyvíjí v děloze a je vyživovaný placentou a mláďata se rodí plně vyvinutá. Placentální tvoří většinu savců) se vyvinuli do forem jako vlk, liška, krtek, veverka, králík, krysa, mravenečník, které se podobají - často blízko - formám placentálů jiných pevnin. (D.Lack, " "Evolutionary Theory and the Christian Belief", 1957).

Edwin H.Colberts poznamenává:

Návrat velryb do moře, je nádherným příkladem konvergence v evoluci. Při zkoumání tohoto evolučního trendu, velryby ukázaly mnoho přizpůsobivostí, které jsou pozoruhodně podobné těm, které se ukázaly u ichtyosaurů a přesto předchůdci těchto dvou druhů tetrapodů, byly zcela odlišné. (tetrapod má čtyři nohy, nebo čtyři přívěsky jako nohy). Takováto konvergence nestejných zvířat ilustruje pozoruhodně přizpůsobení se prostředí, které ukládá přísné požadavky na své obyvatele.

Případy "konvergence" lze tak snadno objevit, že ji mnozí považují za univerzální jev. Olson píše: V těchto studiích, podobná evoluce struktur podél oddělených linií, nazvaná paralelní evolucí je zřejmá také. Tento jev, kdysi považovaný za poměrně nedůležitý, se graduálně ukázal být dominantním vzorem v mnoha evolučních přechodech mezi hlavními druhy zvířat. (E.H.Colbert, "Evolution of the Vertebrates").

A tak podoba nemůže být vždy považována za důkaz příbuznosti a tudíž nemůže dokázat evoluci. Mělo by se dále poukázat, že podobnosti mohou naznačovat obecný či společný plán nebo projekt, než společné předky.....

KŮŇ SE VYVINUL?

Údajná evoluční linie koně, je tou nejslavnější ze všech linií. Při každé diskusi o koňské evoluci, pět schematizovaných skutečností je presentováno: Asi před 50 miliony let, jak se věří, malý tvor nazvaný Eohippus, počal evoluci koně. Tento tvor se spíše podobal zvířeti pojmenovaném Hyrax, což je malý býložravec-hlodavec. O Eohippovi se věří, že se v Oligocénu vyvinul do tvora nazvaného Mesohippus. Mesohippus se vždy znázorňuje jako tvor, který se vyvinul do zvířete Merychippus. Z toho se měl později stát Pliohippus, předchůdce dnešního koně. Alespoň tak je nám to předkládáno k věření.... Tato povídka má několik problémů. Za prvé vše, co jsme kdy měli možnost vidět bylo pět specimenů. Jak jejich velikost postupně roste, počet jejich prstů se zmenšuje až nakonec máme koně s jedním prstem - kopytem. Těchto pět příkladů bylo vybráno z X počtu možností. J.Z.Young píše:

Známé typy koní jsou rozděleny do 350 rodů, ale pouze nepatrný zlomek z těchto lze s důvěrou umístit do přímé linie v evoluci Eguus (koně). (Young, "Life of the Vertebrates",1962).

Jinými slovy: Pět specimenů bylo vybráno z 350 možností, které byly vybrány jako přímá evoluční linie, zatím co dalších 345 nejsou k vidění ...Jak se došlo k volbě těchto pěti? Původní evoluční linie koně byla navrhnuta V.C.Kowalevským v roce 1874. (Bolton Davidheiser, "Evolution & the Christian Faith", 1969). Kowaleský načrtnul linii, která zahrnovala tři fosilie "koní" východní hemisféry a koně moderního. Tato linie byla nahrazena jinou, když H.F.Osborn, bývalý ředitel American Museum of Natural History, zveřejnil svůj pohled na na evoluční linii koně.

Ani jeden ze specimenů Kowalevkého není zahrnut a tyto čtyři fosilie navržené Osbornem, jsou dnes přijmuty... Člověka maně napadne otázka: Je možné, že by linie navrhnuta Kowalevským byla stále přijímána bez odporu, kdyby nebylo Osborna? Není také zcela možné, že by se dalo vykonstruovat množství zcela jiných linií z těch 350 specimenů? Co se Osborna týče, Dott a Batten poznamenali: Až do nedávna jsme byli přesvědčeni, že Osbornova fakta byla správná plně rozvinutá. Intenzivní hledání za posledních třicet let ukázalo, že ortogenický obraz navrhnutý Osbornem je hrubé zjednodušování. Jelikož chceme být struční, budeme se držet jeho jednoduchého obrazu s vědomím toho, že trendy nejsou vždy konsistentní uvnitř skupin. (Dott & Batten,"Evolution of the Earth", 1971)..

Učitelé na školách připouštějí, že Osborn obraz zjednodušuje, a přesto jej předkládají jako fakt. Rozsah zjednodušení je zřejmý po přečtení Youngova vysvětlení, jak fosilie zapadají do linie. Říká: Fosilní pozůstatky nejsou vždy k nalezení v dlouhé řadě vrstev tak, abychom si byli jisti že jedna populace se vyvinula do druhé. Ale datování fosilií se dá provést se značnou přesností s pomocí přidružených zvířat .Tak se dá vyprodukovat řada, jak by se dalo očekávat v postupu od Hyracotheria po Equus. Je ale mnoho fosilií, která vykazují speciální vývoj a nehodí se do přímých linií. Předpokládá se, že jsou to linie divergentní. Musím zdůraznit, že je to libovolné, ale ospravedlnitelné. Tato "postranní linie" jsou tak početné, že okamžitě vrhají pochyby na to že byl pouze jeden uniformní trend ve vývoji koně. Je nejméně 12 typů které by mohly spadat pod klasifikaci rodu kromě toho, který vede přímo k Equus. Pochopitelně, je větší počet krátkých nezávislých evolučních linií uvnitř těchto rodů.. (Young)..

První problém, která Young předkládá, je skutečnost, že tyto fosilie jsou tak roztroušené po světě, že nikdo nemá jistotu že jedna skupina se mohla vyvinout do druhé. Druhý problém nastane, když se snažíme "nacpat" specimen do linie. Neexistuje důkaz, který by rozhodl, zda ti, kteří "nepasují" jsou "postranní linií" linie hlavní. Nemohlo by být těch pět specimenů, které jsou vždy ukazovány jako "postranní linie" plus jiní, být tou "linií hlavní"? Young připouští že je velmi pochybné, že byl "uniformní trend" v evoluci koně. Pakliže takový trend neexistuje, proč je nám stále prezentováno Osbornovo zjednodušení? ..........

KDO JE PŘEDCHŮDCEM ČLOVĚKA?

V roce 1924, mladý anatom, Raymond Dart, objevil jednu lebku mladého tvora, který byl pojmenován "Australopithecus africanus", což znamená jihoafrická opice. Dartova projekce, z jeho znalosti anatomie, že dospělý tvor by byl asi 120 cm. vysoký, s obsahem mozku přibližně jako gorila. Když Dart zveřejnil svůj objev v roce 1925, antropolický svět odmítnul jeho závěr, že tento tvor byl poloviční cestou mezi člověkem a opicí. Přesto Dart psal tak, jako by mu každý věřil... V roce 1936 zoolog jménem Robert Broom objevil dospělou formu Dartova tvora a potvrdil jeho projekci. Od tohoto bodu počal svět antropologie přijímat myšlenku, že Dartova fosilie byla předkem člověka. V šedesátých letech byl pohled na člověka následovný:

Australopithecus africanus

Australopithecus robustus .......Homo habilis

Homo erectus

Homo sapiens

Toto je přijatý pohled z pozdních 1960 a počátku 1970........

Australopithecus se měl vyvinout do tvora, který byl pojmenován Homo habilis a do dalšího tvora, který byl pojmenovaný Australopithecus robustus. Australopithecus robustus byl považovaný za slepý konec, ale Homo habilis se měl vyvinout do Homo erectus, který se potom vyvinul v člověka. Když hovořil o Auustralopithecus africanus C .E.Axnard poznamenal:

Po mnoho let je všeobecný souhlas s tím, že tyto fosilie jsou velmi blízko lidské linii a tato speciální podskupina jsou přímí předchůdci člověka.(C.E.Oxnard, "Human Fossils: New Revolution".

Philip V.Tobias napsal: Dnes jsme schopní uznat v Dartově fosilii první skutečný důkaz zvířecího původu člověka, první konkretní fosilní evidence, že Darwinova teorie původu druhů z malých modifikací, se dá aplikovat na člověka, protože zde byl tvor jako-opice,který vykazoval anatomicky více podobností k hominidům, než ke kterékoliv jiné opici Afriky či Asie. (Philip Tobias "Early Man in East Africa").

Dvě skutečnosti napadají při prohlášení Tobia. Za prvé: Pakliže fosilie, kterou nalezl Dart byla důkazem vývojového původu člověka, proč se prohlašovalo že tato teorie byla dokázaná již před nálezem fosilie Australopithecus africanus? Za druhé: Tobiúv důkaz není žádným důkazem. Ve fyzice či matematice, pakliže je něco dokázané, nemůže být vyvráceno. V antropologii to vypadá jinak. Méně než patnáct let uplynulo od chvíle kdy Tobias "dokázal" že Australopithecus byl naším předkem, a názor světa se změnil. Australopithecus africanus již není považovaný za předchůdce člověka... Tři, téměř současné události zapříčinily změnu názoru. Zaprvé C.W.Oxnard uveřejnil výsledky počítačové studie tvarů kostí Australopitheca, afrických opic a člověka. Po léta každý, (jak dokládá Tobias) vykřikoval jaká podobnost byla mezi člověkem a Australopithecusem. Oxnard dokázal matematickou analýzou že kosti Australopitheca se podobaly více opicím, než lidem. Tvrdilo se, že Australopithecus kráčel vzpřímeně jako člověk, z důvodů několika pánevních rysů.

Oxnard prokázal, že kotníkové kosti, které jsou kritické pro chůzi se odlišují více od lidských, než opičích. Africké opice nemohou kráčet jako my a právě tak nemohou kráčet Australopithecové.Jeho chodidlo bylo zkonstruováno, aby vypadalo jako lidská noha... Oxnard prokázal, že právě tak se dá zkonstruovat noha šimpanze. (Oxnard, "The Place of the Australopithecine in the Human Evolution"). Ruka Australopitheca se podobá rukám různých opů v sedmi podrobnostech, zatím co lidské ve třech. Oxnard dále poznamenává, že úlomek ramenní čepele, který byl už před lety popsaný jako spíše orangutanský než cokoliv jiného, je přesto všeobecně považovaný v diskusích jako v základě lidský... Další dvě skutečnosti, které pomohly převládnout novému pohledu. Jedna byla objevem Richardem Leakey-e a druhý Johansona a White-a.

Byli to více "moderně vypadající" tvorové z údajně starších vrstev. Tyto dva objevy vedly ke dvoum "konkurenčním" pohledům na původ člověka. Leakey-ův objev byl vykládán jako důkaz, že Homo habilis žil ve stejné době jako Australopithecus africanus, fosilie, kterou nalezl Dart. Tudíž africanus nemohl být předchůdcem člověka. To vedlo k této linii člověka:

?

Australopithecus Australopithecus Homo habilis.

robustus. africanus

Homo erectus

Homo sapiens

Objev Johansona a Whitea dostal nové jméno, "Australopithecus afarensis". Tento tvor byl prohlášený svými objeviteli za předky Australopithecuse a Homo habilis jak uvádí další tabulka:

Australopithecus afarensis

Australopithecus Homo habilis

africanus Homo erectus

Australopithecus Homo sapiens

robustus

Kdo má pravdu? Nikdo neví. Další objevy pravděpodobně přehlasují oba dva výše uvedené náčrty a ukáží, že linie člověka není nic víc než názor, který právě převládá.. Jsou dva odlišné pohledy na původ člověka a není nikoho kdo by rozhodl, který je správný - pakliže nějaký z nich je. Domníváte se, že je právě tak nerozumné věřit ve speciální stvoření Bohem, když věda zvaná antropologie nám podává různé evoluční linie člověka každých dvacet let?

CO JE TO "KOPANEC" HESPEROPITHECUS?

Henry Fairfield Osborn, ředitel Amerického Muzea Přírodních Věd otevře balíček, který právě došel a nalezl zub. Ale jaký zub! Zub byl zaslán geologem Haroldem Cookem. Cook se ptá, kterému tvoru tento zub patřil ...Osborn si pozval dva zubní odborníky, Dr. Helmana a Gregoryho. Oba dva se shodli s Osbornem na tom, že Cook náhodou nalezl první evidenci antropoidní opice západní polokoule. Ve skutečnosti všichni tři přišli k přesvědčení, že ten zub byl mnohem podobnější zubu lidskému, nežli zub kterékoliv jiné opice. Toho tvora pojmenovali Hesperopithecus, čili opice Západu... Protože tento objev byl tak důležitý, byly vypraveny expedice za účelem získání více důkazů o tomto tvoru. Hellman a Gregory se mezi sebou dohadovali, zda tento zub byl více opičí, nebo více lidský. Profesor Wilder vydal knihu kde tvrdí, že "Nebraska Man" Hesperopithecus, stojí někde mezi "Java Man" a Neandertal Man". Eliot Smith napsal krátký článek o "panu a paní" Hesperopithecus, včetně rekonstrukce toho jak vypadali ...Celkově, tento zub vytvořil celosvětovou senzaci, která trvala 4 roky a 6 měsíců...

Polní expedice se dostala do potíží s majitelem pozemku a tak začala kopat u souseda. Tam objevila další evidenci tohoto úžasného tvora. Hesperopithecus byl prasetem. Ne snad chováním, ale doslovným prasetem! Jak se ukázalo, Hesperopithecus byl vlastně peccary, divoké prase.. (Arthur C.Custance, "The Fallacy of Anthropological Reconstruction", 1966)...

JE PILTDOWN Podvod?

Piltdownský podvod je zde popsán ne za účelem zesměšnění těch kteří byli účastníky, ale aby se ukázalo jak očekávání že fosilní člověk se bude podobat opici, může vést k falešným závěrům.. Když člověk určitou skutečnost, může snadno přehlédnout zřejmosti. V roce 1912, William Dawson a A.S.Woodward oznámili nález opice podobné člověku na štěrkovišti Kent Plateau v Anglii. Fosilní lebka byla v kusech, ale téměř kompletní a základně lidská. Na druhé straně čelist byla velmi podobná čelisti opičí. U lebky byly nalezeny také kosti savce, kamenné nástroje a sloní kost zabroušená do špičky. Okamžitě se vědecká obec rozdělila. Jedni tvrdili že čelist k lebce nepatří, druzí tvrdili opak. Jak hádka pokračovala, vykonaly se další vykopávky a na jiném místě byly nalezeny dva úlomky lebek a jeden zub ...Jelikož toto se zdálo být víc než šťastná shoda okolností, mnozí kteří první nález odmítali, jej nakonec akceptovali. Akceptovali navzdory tomu, že zub z prvního nálezu byl uměle obroušený a jeden z úlomků první lebky se zdál být částí lebky druhé, která ovšem byla nalezena několik mílí dále. Prostě tyto skutečnosti byly přehlédnuty,,,

V roce 1953 Kenneth Oakley dokončil nějaké chemické testy na zmíněném materiálu. Tyto dokázaly, že lebka a čelist nepatřily k sobě. Nepatřily ani k těm kostem savců. "Piltdown Man" se ukázal být zcela moderní lidskou lebkou s čelistí opice. Materiál byl chemicky připraven aby vypadal starý a zuby opilované, aby vypadaly opotřebované. Nikdo neví jistě, kdo tím padělatelem byl, ale tento člověk byl schopen klamat moderní vědu po víc než 40 let! Jeden se diví, jak je možné po 40 let takové skutečnosti přehlédnou! (J.S.Weiner, "The Piltdown Forgery", 1955)...

KDO JE VLASTNĚ TEN NEANDERTÁLEC?

V roce 1848, v kamenném lomu Forbes u Gibraltaru, nalezli dělníci slušně kompletní fosilii lebky. Tato, jak se později zjistilo, byla první neandertálskou lebkou kdy objevenou. Také nebyla pojmenována jako lebka Neandertálce do doby, kdy se nalezla lebka druhá.

V roce 1856 v Německu, v lomu u nedalekého městečka Neander, pracovníci ji objevili v jeskynní hlíně. Část lebky a nějaké kostní úlomky byly odevzdány profesoru Schlaafhausenovi, který nález zveřejnil v roce 1857. Nález byl pojmenovaný podle blízkého městečka Neandr, "Neandertal Man". Tento nález se okamžitě stal středem kontroverze. Během několika let se evolucionisté chytí Neandertálce jako jejich chybějícího článku mezi opicí a člověkem. Neandertálský člověk byl pečlivě zrekonstruován aby se ukázalo jak a proč kráčel trochu ohnutě, s hlavou vysazenou dopředu. Takové zobrazení mu dávalo opičí podobu. Jelikož v té době evoluční teorie "letěla", taková rekonstrukce prezentovala docela slušnou pomoc Darwinově teorii. Ale všechno nebylo tak zcela perfektní. Pár hlasů se kriticky ozvalo. Rudolf Virchow, patolog tento materiál prostudoval a zjistil, že tento člověk měl rachitidu, neboli křivici. Francis Ivahoe dodává:

Před sto lety Virchov objevil rachitidu v neandertálských kostech, které tak silně poukazovaly na opičí formu. Přesto že to nebyl první hlas, který se o tom zmínil, bylo to první autoritativní prohlášení expertem, který nejenom dobře znal rachitidu, ale byl také velmi dobře obeznámen s fosiliemi. Jak se tak objevovali další fosilie diluviálních hominidů v Belgii a Francii, byla to prostě doba Charlese Darwina.... Virchowova diagnóza byla zdiskreditována - ovšem nikdy objektivně. Ale růst vědomostí od té doby - jak antropologických, tak i lékařských ukazují na to, že Virchow měl v zásadě pravdu. (Francis Ivanhoe, "Was Virchow Right About Neanderthal?")..

Nejen se lidé počali obracet proti názoru že Neandertál byl přechodným článkem mezi člověkem a opicí, ale další nálezy to také zpochybnily. V roce 1888 Galley Hill fosilie moderně vypadající lebky byla nalezena ve vrstvě starší, než vrstva neandertálská. Její autentičnost byla v té době popírána. (S.Weiner, "Man°s Ancestry", 1969). Další, moderně vypadající nálezy v roce 1855 u Ipswiche a v roce 1863 u Abbeville byly také zamítnuty. (Wilhelm Koppers, " Primitive Man and His World Picture", 1952). V roce 1932 v Kenyi nalezli moderní lidskou čelist v usazeninách starších než Neandertál. Autority odmítly současnost čelisti s vrstvou. (Ashley Montagu, "Man:His First Two Milion Years", 1969). Kdykoliv byl objeven moderní tvor, jeho hodnověrnost přišla v potaz...

V roce 1939 byl zahájen první seriózní útok na pohled, že Neandertálec je článkem mezi opicí a člověkem. (A.C.Blanc & Sergio Sergii, "Monte Circeo", 1939). Profesor Sergio Sergi po prostudování lebek dvou Neandertálů dokázal, že chodili vzpřímeně právě tak jako my, ne s tím jakoby-opičím shrbením, které se tak často objevuje v rekonstrukcích. Potom v roce 1947 byl objevený Neandertál, který žil v jeskyni po tom, co v ní bydlel moderní člověk! (A.C.Custance, "The Influence of Environmental Pressures on the Human Scull").. Tak bylo finálně dokázáno, že Neandertál nebyl naším předkem. V dnešní době je Neandertál považovaný za Homo sapiens. (J.B.Birdsell , "Human Evolution"). Jeho "povýšení" do stavu člověka spíše než opice, se odehrávalo neochotně navzdory důkazům, protože dřívější vědci potřebovali Neandertálce jako předka!

JE POJEM "BŮH", NEVĚDECKÝ?

Existují dva základní a vzájemně si odporující filosofické názory na vesmír: Naturalismus a Supernaturalismus. Naturalista předpokládá, že vesmír je striktně materiální, zatím co supernaturalista tvrdí, že jsou dva typy objektů ve vesmíru: Přirozené a nadpřirozené. Oba tyto pohledy jsou přijímány jako předpoklady, domněnky, a jako takové jsou přijímány či odmítány pouze vírou... Ať už zaujmete tu či onu pozici, musíte zároveň přijmout určité závěry. Na příklad naturalista předpokládá, že není zázraky neexistují. Všechno v jeho světě musí být vysvětleno na základě přírodního zákona Toto zahrnuje svět, život i emoce... Supernaturalista musí každopádně připustit možnost zázraků, jelikož je přesvědčení, že kromě hmoty existuje ještě "něco". Většinou usuzuje že to "něco" je nadpřirozená bytost. Jeho svět se skládá z věcí , které nejsou vysvětlitelné pouze na hmotném základě. Jeho Bůh, jelikož je mimo materiální vesmír, může přírodní zákony měnit, jelikož je jejich autorem. Věda je studie materiálního světa a věda vždy vyhledává pořádek či zákony vesmíru. Z tohoto důvodu by se nehodilo, aby Bůh měnil přírodní zákony každou chvíli, když vědec vejde do laboratoře.

Kdyby toto Bůh dělal, vědec by žádný řád ve vesmíru neobjevil. A tak věda musí předpokládat že buď Bůh neexistuje, nebo že alespoň nemění přírodní zákony podle své nálady. Zkušenost nám říká, že Bůh nezasahuje velmi často do zákonů přírody. Ale může zkušenost prokázat, že Bůh NIKDY nezasahuje do přírody, nebo že Bůh neexistuje? Jak lze vidět, vědec musí předpokládat že Bůh není relevantní co se týče každodenního řízení vesmíru, jinak by nemohl žádný řád ve vesmíru najít. Někteří vědci tvrdí, že přirozené zákony fungují vždy a tato konzistence dokazuje, že Bůh nemá ve vesmíru žádné místo. Ve skutečnosti tento směr uvažování se jmenuje tautologie. Předpokládá, že Bůh není ve vesmíru angažován a jelikož tato premisa je přijímána i druhými, vědci činí závěr že Bůh skutečně ve vesmíru angažovaný není...

Věda nemůže prokázat, že Bůh není v tomto vesmíru relevantní. Pakliže On sestavil fyzické zákony, potom lze těžko tvrdit, že není relevantní. Pakliže Bůh neexistuje, potom by vskutku relevantní nebyl. Ovšem, jak jsme si řekli na počátku: Každý z těchto dvou předpokladů je akceptovaný vírou. A pakliže je tomu tak, věda nemá právo házet kameny na toho, kdo věří v Boha jen proto že se vědec rozhodl věřit odlišně. (C.S:Lewis, "Miracles").

JE FOSILIZACE DŮKAZEM KATASTROFY?

Proces fosilizace sám o sobě je evidence nenormálního usazování. Dnes když zvíře zahyne, ať už na souši či ve vodě, tělo se okamžitě počíná rozkládat. Mrchožrouti zpravidla tělo skonzumují. Tyto dvě složky, bakterie a mrchožrouti jsou velmi výkonní při recyklování materiálu obsaženém v těle. Kosti zvířete se rozpustí v moři nebo se rozpadnou pod vlivem počasí, takže ani u kostí si nejsme jisti že se zachovají... Máme tudíž dva faktory, které mají tendenci zabránit fosilizaci jakéhokoliv zvířete - biologičtí mrchožrouti a počasí. (Charles Schuchert & Carl O. Dunbar,"Textbook of Geology", 1933).

Jediný způsob jak může být mrtvola zachována, je odstranit ji od těchto dvou faktorů. To znamená, že když chceme mrtvolu zachovat, musí být pohřbena dosti hluboko aby se k ní nedostali mrchožrouti a dost hluboko, aby se odstranil kyslík, který potřebují bakterie. To ovšem vyžaduje, aby zvíře bylo pochováno krátce po smrti, nebo nezůstane nic, co by se mohlo zachovat... Jak vysvětluje Beerbower:

Všeobecně řečeno, čím rychleji je organismus pohřben, a čím vzduchotěsnější je hrobka usazenin, tím větší šance preservace... (James B.Beerbower, "Search for the Past", 1968).

Moderní usazeniny se nezdají splňovat všechny podmínky pro zachování fosilií. Je velmi obtížné najít tvory v procesu fosilizace dnes. Robert J.Cordell píše: Moderní sedimenty dosahují v průměru jedno procento organického materiálu. (Robert J.Cordell,"Depths of Oil Origin and Primary Migration: A Critique and Review"). Většina organického materiálu se skládá z chemikálií. Většina geologů má pohled, který všeobecně vylučuje katastrofy ve velkém měřítku. Jejich názor je, že pomalým procesem se usadily sedimentační skály a fosilie se v nich zachovaly. Jejich odhady stupně při kterém se procesy usazování stávají vysvětluje proč moderní usazeniny obsahují tak málo organického materiálu. J.B.Birdsell odhaduje, že během poslední geologické doby (Pleistocén) průměrná míra usazování byla pouze 24 tisícin palce za rok. (J.B.Birdsell," Human Evolution", 1972).

Pakliže takové usazeninové hodnoty převládaly během geologické historie - a Birdsell tvrdí že ano - jak potom mohou vůbec nějaké fosilie existovat? Jak jsme viděli již dříve, chceme-li prezervovat organismus, musíme jej pohřbít hluboko. Dvacet čtyři tisíciny palce se sotva dá nazvat hloubkou.... A tak vidíme, že i pouhá existence fosilií poukazuje na míru sedimentace, která musela být tisíckrát a tisíckrát rychlejší, než je míra normálně odhadovaná. Kdyby jste si přáli přikrýt mrtvou rybu sedimentem o výši dvou a půl palce (6.35 cm), potřebovali by jste 100 letou zásobu sedimentu. A to je ještě nejisté zda by to stačilo, protože 6 centimetrů usazenin není pro normálního červa žádná překážka! Když se podíváte na hlavní depozity fosilií po světě, musí vám být zřejmé, že byla zapotřebí ohromná kvanta sedimentů, k jejich preservaci....

Robert Broom, Jihoafrický paleontolog odhaduje, že jen v Karroo formaci je asi tak 800 milionů fosilií obratlovců. (N.O.Newell, "Adequacy of the Fossil Record", 1955). Pokuste se zachovat takové množství zvířat s dvaceti tisícinami sedimentu a nepodaří se vám to! A přesto taková je míra usazenin za jeden rok...

Jiná místa kde se nacházejí fosilie, není těžké najít. Monterey shale (břidlice) obsahuje přes miliardu fosilních ryb na ploše asi deseti čtverečných kilometrů. Mission Canyon v severo- západních Státech a Wiliston Basin se odhaduje že obsahují deset tisíc kubických mílí fragmentovaných crinoidních pozůstatků. (crinoid je mořský bezobratlovec žijící v hloubkách oceánů). Clark a Stern uzavírají:

Kolik miliard či trilionů crinoidů by bylo zapotřebí aby vytvořily takový depozit? Takové množství je mimo naší představu.

(Thomas H.Clark & Colin W. Stern, "The Geological Evolution of North America", 1960).

S tímto a i jinými příklady - je skutečně rozumné se domnívat že pomalý depozit zachoval tyto fosilie? Jak mnohem racionální je předpoklad, že byly uchovány rapidním depozitem v celosvětové potopě, jak ji popisuje Bible?

JSOU FOSILNÍ DEPOZITY KLIMATICKY SMÍCHÁNY?

Pakliže geologický záznam nebo obraz je výsledkem pomalých depozitů a eroze, které pracovaly po miliony let, potom bychom neočekávali nálezy zvířat a rostlin z docela rozdílných klimatických oblastí pohřbených společně ve stejné vrstvě. Pakliže ale by byl fosilní záznam výsledkem celo-světové potopy, potom lze očekávat, že tropická zvířata budou nalezena ve společném hrobu se zvířaty arktických oblastí. Toto by byla dobrá zkouška zda evoluce či stvoření je pravdou. Když se podíváme na záznam fosilií, měli bychom být schopní poznat, zda rostliny jsou klimaticky pomíchány jen zřídka, nebo zda tento obraz nacházíme zběžně...

Než prozkoumáme evidenci, musíme si uvědomit že jsme schopni říci velmi málo o klimatech, která to či ono zvíře nebo rostlina reprezentuje ve vrstvách, které obsahují pouze vyhynulé druhy. Když tam nebyl nikdo kdo by je pozoroval v jejich životě, nemůžeme vědět o jejich habitatu téměř nic...

W.P. Woodring píše o smíšených nalezištích fosilií měkkýšů. Měkkýš je třída zvířat zahrnující šneky, ústřice a škeble. Woodring píše:

Kalifornská mořská fauna z období Pleistocénu byla již dlouho v popředí zájmu. Některé nálezy jsou veliké: 100 - 300 druhů měkkýšů v jedné formaci! Tato fauna ukazuje různá společenství. Některá zahrnují teplovodní a studenovodní druhy pohromadě. Zřejmě nepředstavují význačně rozdílná klimatická prostředí. (W.P.Woodring, "Marine Pleistocene of California", 1957).

"London Clay flora také ukazuje tendenci rostlin z různého prostředí,být pohřben společně. Andrew informuje:

London Clay flora, z ranného Eocénu, zahrnuje 314 druhů semen a ovoce. Z tohoto počtu jich bylo 234 identifikováno, zbytek je sporný. Je to téměř výlučně angiospermní květenství, pouze sedm šišek. Z jednoho sta druhů, pouze 28 ještě existuje. Bude nás hlavně zajímat rodinná příbuznost. Současné rozprostření rodin, z nichž se London Clay flora skládá je následovné: 5 výlučně tropických, 14 téměř výlučně tropických, 21 rodin jak tropické, tak mimotropické a 5 hlavně z mírných klimat. (Henry N.Andrews, "Studies in Paleobotany", 1961).

Wilfred Francis uvádí mnoho příkladů smíšených nalezišť. Píše o vrstvě v Anglii, vytvořené hlavně mechy (výlučně sladkovodní rostlina), které zároveň obsahují mořská zvířata jako korýše a ryby. (W. Francis, "Coal: Its Formation and Composition, 1961). Francis dále poznamenal: Taková smíchaná strata jsou velmi známá mezi množstvím uhlí všech věků...

Německé lignity Geiseltalu představují skutečný problém pro lidi, kteří nevěří v celosvětovou potopu. Francis píše:

Podobné závěry lze čerpat z evidence z vrstev lignitu, které mají v sobě fosilie. Zde jsou kompletní směsice rostlin, hmyzu a zvířat ze všech klimatických částí země, ve kterých je život možný.

W.B.Wright, když hovoří o speciální vrstvě píše:

Navrchu arktických sladkovodních rostlin je mořské dno. Astarte Borealis a jiní měkkýši jsou nalezeni v pozici jak žili, obě chlopně spojené. Toto jsou druhy arktické, ale dno obsahuje také Ostrea edulis, (měkkýš), který potřebuje mnohem teplejší vodu. Celá evidence je v konfliktu, pokud se klimatu týče. (W:B.Wright, "The Quartenary Ice Age", 1955).

"Chalk Bluffs" flora Centrální Kalifornie je také klimaticky smíšená. Andrews píše:

Jsou zde určité nesrovnalosti, které se nedají přehlédnout. Na příklad Artocarpus (chlebovník) Rhamidium, Tabernae montonae, které jsou vyloženě tropické druhy, jsou pochovány s rostlinami chladnějšího klimatu, jako bílý ořech, javor a jasan. Výskyt klimaticky divergentních druhů ve fosilní flóře je běžným úkazem. (Andrews, "Studies in Paleobotany").

Poslední příklad smíchaných fosilií z různých klimat, které skutečně tohoto autora ohromuje, je k vidění v jantarových uloženinách Východního Pruska (Polsko). O jantaru se domníváme, že je to zkamenělá pryskyřice vylučovaná starodávnými stromy, které v té oblasti rostly. Občas nalezneme hmyz uchovaný v jantaru. Názor je, že hmyz se tam dostal když lezl po stromě, přilepil se a nakonec ho pryskyřice zcela obklopila. Ta se později změnila na jantar. Francis popisuje co se nalézá v jantaru a odkud to přišlo:

Mezi hroudami jantaru nalézáme hmyz, plže, korály a malé části rostlinného života. Jsou moderního typu a nacházejí se jak v tropických, tak i chladných oblastech. Je přítomné i jehličí z typů borovic rostoucích v Japonsku a Severní Americe.(Francis).

Korál??? Korál se přece neprocházel po stromech v lese! Korál roste pouze v oceánech. A proto vysvětlení, jak se vytvořil jantar, potřebuje jistě značně vylepšit! ...Bylo nabídnuto sedm příkladů klimaticky rozličných depozitů. Tato "míchanice" je to, co by člověk očekával v případě celosvětové potopy.

JE UHLÍ EVIDENCÍ POTOPY?

Uhlí, ten černý hořlavý kámen, je výsledkem ztlačení velikého množství rostlinného materiálu. Je všeobecná domněnka, že uhlí se formovalo v ohromných bažinách kde rostliny rostou a umírají a jejich rozpadající se zbytky vytváří vrstvu rašeliny na dnu bažiny. Dále je nám řečeno, že jak tak přešly miliony let, vrstva se stávala silnější a silnější. Nakonec půda klesla a bažina se pokryla usazeninou. Jak tak sedimentu přibývalo, tlak rostl a nakonec se celá vrstva změnila v uhlí... Tento pohled na formaci uhlí nazvaný "autochtonní" (což znamená "na tom stejném místě") vidí uhlí jako výsledek uniformních sil působících po miliony let. Rostlinný materiál by musel vyrůst, zemřít a proměnit se v uhlí na tom stejném místě... Tento pohled vyžaduje několik předpokladů. Za prvé pod tímto uhlím musí být zemina, ve které první rostliny žily. (Někdy je ta vrstva pod uhlím nazvaná spodní jíl,

Za druhé: Všechny rostliny nalezené v uhlí, musí být takového druhu, který roste v bažinách. Problém by nastal, kdybychom objevili ne-bažinatou rostlinu či ne-bažinaté zvíře v bažině. Za třetí: tento pohled by poukazoval na to, že většina rostlinného materiálu se rozpadla dosti efektivně, jelikož byl vystavený počasí dosti dlouho, nežli byl pokrytý materiálem dalším. Jiný pohled na formaci uhlí - pohled který není právě dobře přijímaný dnes, předpokládá, že rostlinný materiál, který vytvořil uhlí, byl naplaven z jiných lokalit a tam vytvořil depozit. Toto je allochthonní teorie. Ta tvrdí: a) pod uhlím není žádná živná půda, b) v uhlí není žádný bažinný život, c) nastalo velmi málo rozpadu rostlinného materiálu před tím, než byl přikryt materiálem dalším.

K těmto závěrům se došlo z následujících důvodů: 1) Pakliže byly rostliny naplaveny na konečné místo, nebylo zapotřebí zeminy. 2) Lze očekávat materiál i z ne-bažinatých oblastí včetně i kamenů z jiných lokalit - prostě smíšená společnost. 3) Čas mezi smrtí organismu a jeho pohřbením je kratší a tak se očekává méně hnilobného rozpadu.

Máme dva pohledy na formaci uhlí. Dnešní věda by měla rozhodnout, co se od těchto pohledů dá očekávat a který z nich se přibližuje skutečnosti. Prozkoumejme ta fakta sami, a podívejme se, který pohled se spíše přibližuje faktům... Leonard G.Schultz provedl extenzívní studie spodního jílu - té předpokládané zeminy, na které měly před-uhelné rostliny žít. Když zaboříte rýč do dnešní půdy, objevíte že se v různých vrstvách mění.

To je tím, že povrchová zemina byla vystavená různým chemickým procesům, které nazýváme zvětrání. Čím hlouběji jsou chemikálie v půdě, tím méně jsou vystavené zvětrání. Některé chemikálie v zemi se snadno zničí zvětráním a tak existuje dobrá zkouška zda spodní jíl je stará půda. Schultz shledal, že vertikální variace nesouhlasí s tím, co by se dalo očekávat od zvětrování. Říká:

Chlorit, minerál, který se snadno zvětráním zničí, se vyskytuje v nejhornějších částech spodního jílů. Profilové variace spodního jílu nejsou totožné jako ty, které jsou v moderní půdě včetně minerálně podobných formací. (L.G.Schultz, "Petrology of Underclays")..

Schultz uzavírá:

Přímé zkoumání ukazuje, že spodní jíly byly zformovány před shromážděním uhlo-tvorného materiálu a proto nemohou být zbytkem půdy, na které uhlo-tvorná flóra rostla..(Schultz, dtto).

Bažinná teorie formace uhlí se neshoduje s fakty první zkoušky... Druhá zkouška o tom, zda se v depozitech nenalézají ne-bažinné rostliny. Francis, ve svém díle "Uhlí: Jeho formace a kompozice" popisuje mnoho jiných rostlin nalezených v uhlí. Tyto zahrnují borovici, sequoiu a smrk. Rehwinkle cituje palmu, magnólii, topol, vrbu, vavřín, javor a břízu, mimo jiných rostlin nalezených v uhlí. (Alfred Rehwinkle, "The Flood", 1951). Tímto propadá teorie ve zkoušce číslo 2.

Clark a Stearn popisují, jak musely vypadat uhelné lesy:

Půda lesa musela být houbovitá masa napůl-rozpadlých rostlin, něco jako bažiny dnešního severu. (Thomas H.Clark & Colin W. Stearn, "The Geological Evolution of North America", 1960).

Tento pohled není podpořen evidencí z Geiseltálských lignitů v Německu. Francis, když hovoří o allochthonickém původu (připlavený z jiných lokalit), prohlašuje:

Podobné závěry se odvozují z evidence vrstev obsahujících fosilie v Geiseltalu. Tam je také kompletní směsice rostlin, hmyzu, a zvířat ze všech klimatických lokalit země. V některých případech byly nalezeny ještě zelené listy, tak že "zelená vrstva" se používá jako knižní záložka při vykopávkách. Mezi hmyzem jsou nalézány také nádherně zbarvení tropičtí brouci, i se zachovanými měkkými částečky těla, s potravou ještě ve vnitřnostech.

A tak vidíme, že uniformní pohled na formaci uhlí propadá ve všech třech zkouškách. Popis Geiseltalových lignitů zní přesně tak, jak by jeden očekával po celosvětové potopě. Bylo by možné, aby evidence takové celosvětové potopy - jak o ní píše Bible - se dala získat z faktu, že formace uhlí se shoduje s allochtonní (připlavenou) teorií?

BYLA SEDIMENTACE RYCHLÁ?

Je nějaká evidence ve fosilním záznamu, která by poukazovala na to, jak rychle byly sedimenty depozitovány? Důležitost této otázky bude jasná, když se podíváme na odhadovanou rychlost usazování. Pakliže uniformitariánské odhady jsou správné, potom zde nemohla být světová potopa. Člověk by očekával rychlou depozici sedimentů v případě potopy, pomalou bez potopy.

J.B.Birdsell odhadnul depoziční rychlost pro tři geologické doby. (J.B.Birdsell, "Human Evolution"). Pro tu nejmladší dobu, Pleistocén, Birdsell tvrdí, že to trvalo 3 miliony let, než se usadilo 6 tisíc stop sedimentu. To činí asi 0.024 palce (6 m/m) za rok. Pro Jurasickou dobu Birdsellova data průměrného usazování je 0.012 palce a v době Kambrijské, asi 6 tisícin palce za rok. Jedním z prvních problémů pomalého usazování je nemožnost vzniku fosilizace. Dnes, když zvíře zemře, další zvířata mrtvolu skonzumují, nebo shnije.

Aby mohla vzniknout fosilie, tělo musí být ochráněno před mrchožrouty právě tak jako před bakteriemi. To znamená, že je třeba mrtvolu rychle a hluboko pohřbít. Vyzývám každého aby se pokusil prezervovat v akváriu tělo mrtvé ryby, která je přikrytá šesti desetinami milimetru sedimentu! Již ta skutečnost že fosilní ryby existují, některé z nich dokonale zachovalé, svědčí o tom, že usazení sedimentů bylo neporovnatelně rychlejší... Některé fosilie nás neodvolatelně nutí k přesvědčení že sedimentace musela být mnohem rychlejší, Derek Ager, paleontolog napsal:

Mám ve své sbírce humra ze Solenhofenské vrstvy, který byl fosilizovaný při ulovení malé rybky. (Derek Ager, "Principles of Paleoecology", 1963).

Schuchert a Dunbar hlásí:

Velká deska Hamiltonského pískovce nalezená u Mount Marion, ve státu New York, současně ve státním muzeu v Albaně, zachovala víc jak 400 hvězdic. Některé z nich zahynuly ve chvíli, kdy se krmily ústřicemi právě tak, jako to činí hvězdice dnešní. (Charles Schluchert & Carl O.Dunbar,"Textbook of Geology", 1933).

Eocénská formace Green River v Coloradu a Wyomingu obsahuje jemnozrnnou břidlici s nádherně zachovanou fosilní rybou. Matthews o tom píše:

Pravděpodobně ta nejlépe známá fosilní rybí fauna se nachází v eocénském korytu Green River ve Wyomingu a v Severozápadním Coloradu. Tyto sedimenty obsahují velké množství dobře zachovaných ryb. (W.H.Matthews III. "Fossils", 1962).

Formace Green River je takovým vrstvovým depozitem. Ve 2600 stopách (asi 800 m) břidlice je více než šest a půl milionu vrstev. Usazení každé vrstvy - jak se věří - trvalo jeden rok. V tom případě by bylo potřeba šest a půl milionu let k usazení celé té břidlice. Alespoň toto je běžná interpretace depozitu Green River.

Několik skutečností, které vidíme v Green River, tomuto odhadu pomalé depozit jedné vrstvy za rok odporuje....Za prvé, fosilní ryby jsou slisované mezi vrstvami. Za druhé, člověk vidí obrys celé ryby, ne jen kostry. To znamená, že maso nemělo čas k rozpadu v době kdy ryba byla pohřbená. Nakonec: Tlouštka každé vrstvy je taková, že by byla prezervace ryby obtížná. Průměrná tlouštka vrstvy je asi pět tisícin palce. Vzorky, které autor vlastní, jsou vrstvy asi tak jeden milimetr tlusté. Co znamenají tato fakta? Prostě je prakticky nemožné, aby se mrtvá ryby zachovala, kdyby byla pokrytá jedním milimetrem bahna. Když dáte mrtvou rybu na dno akvária a zakryjete milimetrem bahna, ryba počne hnít a vyplave k hladině. Fosilní ryby v Green River mají velmi málo rozpadu. Za druhé, jeden milimetr hlíny by nezaopatřil dostatečnou váhu pro vylisování těla tak, jak je vidíme. Jediné logické vysvětlení pro fosilie ryb v Green River je, že rychlost sedimentace byla mnohonásobně vyšší. Pouze tímto způsobem by byla ryba pohřbená dostatečně hluboko, aby se nám dochovala a přitom bylo zapotřebí také dostatečné váhy, aby se takto vylisovala..

JSOU STOPY DŮKAZEM POTOPY?

Po celém světě jsou velmi dobře zachované stopy různých zvířat ve fosilním záznamu. Běžné vysvětlení, jak fosilní stopy vznikají nestačí. Když člověk kráčí přes písek na pobřeží, nebo když jde po bahnitém poli, zřejmě po sobě zanechá stopy. Okamžitě po vzniku stop začnou působit erozní síly - vítr déšť počnou stopy ničit. Jak dlouho mohou takové stopy zůstat nedotčené? Na písečné pláni či na poušti, vítr rychle vymaže evidenci, že tudy někdo prošel.

Pakliže jdete po pláži tam, kam mohou zasáhnout vlny, potom vaše stopy vydrží do první vlny. Je vidět, že stopy jsou krátkodobým jevem. Protože původní stopa je velmi prchavé podstaty, je jasné že musí být rychle přikryta nebo přestane existovat. Jediný způsob jak je zachovat do doby než se promění v kámen, je přikrýt je jiným materiálem. Člověk nezachrání stopu v písku tím, že ji zakryje pískem... Jak tedy zakryjeme stopu v písku bahnem nebo opačně? Normální vysvětlení fosilní existence je, že celá oblast se postupně propadla do moře, kde se potom usazoval sediment na stopy, které se potom proměnily v kámen. Ovšem, je velmi nepravděpodobné že by se otisky zachovaly, protože by je zničily mořské vlny.

Druhé vysvětlení zachovaných stop je, že písek nebo bahno ztvrdly ještě než se dostaly skrze nebezpečí vodní eroze. Tento pohled ignoruje skutečnost, že vlny snadno zničí pevnou skálu, tím spíše by zničily nekompletně zkamenělý písek či bahno.

Jak se tak díváte na ty stopy, položte si otázku, zda byla vůbec delší doba vystavení erozi možná před tím než buď byly zakryty, nebo zkameněly. Pirrson a Schuchert píší:

Jediná evidence obratlovců vyššího řádu nežli ryby, spočívá na otisku nohy (Thinopus Antiquus), dlouhé téměř 4 palce (10 cm.), která byla objevena blízko vrcholu horního Devonu v západní Pensylvánii. Tato poukazuje na přítomnost zvířete jako salamandr (stegocephalian), který byl asi tři stopy dlouhý. Otisk je z mořského pískovce pravděpodobně z oblasti pláže, přes kterou zvíře kráčelo - možná v hledání mrtvých zbytků mořského života. Tato vrstva je spojena s jinými, které jsou rozpraskané od slunce a nesou stopy deště.(Pirrson & Schuchert, "Textbook of Geology", 1920).

Ilustrace číslo 461 v jejich knize ukazuje zachování bloku pískovce, které je velmi těžké vysvětlit:

Deska pískovce z Triasu veliká 6x3.5 stop, zjízvená stopy po dešti. Velký dinosaurus (Steropides diversus) kráčel přes bahnitou zem před bouřkou, zatím co malý saurus (Argoides minimus) tam prošel po dešti. (Pirrson & Schuchert).

Jeden si uvědomí, že o kapkách deště se hovoří v obou příkladech. Další vrstva sedimentu se musela usadit, než se vymazaly stopy po dešti na povrchu těchto otisků. Jak dlouho je můžete vidět v prachu po bouřce na vašem dvorku?

Ti stejní autoři píší:

V roce 1849 objevila jednu z nejzajímavějších desek. Trochu větší než pět stop dlouhou, na které je šest stop nohou obojživelníka (Paleosauropus), které měly rozpětí 13 palců. Tato deska je vlnitá a má stopy po dešti. Poukazují na to, že zvíře přecházelo, když usazenina byla ještě měkká a mokrá.

Twenhofel a Shrock píší:

Často zaznamenávají tragedie minulosti tak, jak je nalezená nedalekého německého města Nierstein na Rýnu. Zde, v pískovci, který byl pouští, jsou malé stopy hmyzu. Smrt číhala na netušící hmyz ve formě ještěrčích stop, které se sbíhají se stopami hmyzu. Jakmile se ty dvě stopy spojí - zůstávají pouze stopy ještěrky..(William H.Twenhofel & Robert R. Shrock, "Paleontologie Bezobratlých", 1935).

Ať už je ten přesný způsob, kterým tyto fosilie jsou zachovány jakýkoliv, jedna věc je zcela jistá: Tyto musí být rychle ochráněny před erozivními silami země, jinak přestanou existovat. To většinou znamená, že sedimentační vrstva přes stopy musí být usazená těsně potom, co se vznikly stopy.... Ukážeme jeden příklad: Coconino stopy. Coconimský pískovec z doby Permu pokrývá část severní Arizony. Určité prvky v pískovci poukazují na to, že to byly přesypové nánosy.

Derek Ager píše:

Záhadný rys otisků Coconino je, že všechny směřují nahoru do kopce, do strmého srázu tohoto dnešního pískovce. (Derek V.Anger, "Principles of Paleoecology", 1963).

Proč všechna ta zvířata běží do kopce? Proč žádné neběží dolů? Určitě neutíkala před ohněm uprostřed pouště! Není možné, že se snažila utéct rostoucím vodám potopy?.....

KDE JE TEN JÍL?

Jeden ze zajímavých rysů geologického záznamu Země je nesouhlas, nesrovnalost - časový lom mezi depozicí dvou vrstev. Během doby bez usazování písku, jílu či vápence, podkladové skály podléhají erozi bortí se, nebo obojí, potom více skály je usazeno navrch. Nesrovnalost lze poznat v přírodě podle úhlu, který svírají vyšší skály s nižšími, anebo podle evidence eroze navrchu určitých vrstev.

Všeobecně přijatý mechanismus pro formaci nesrovnalosti si vyžaduje miliony let. Jediný způsob jak skála může být uložena je pod vodou a počáteční poloha je horizontální. Jelikož jediný způsob jak může skála zvětrat je na vzduchu, musí být skály vynesené nad vodní hladinu. Po erozi mohou být uložené znovu pod vodu a nová vrstva se může opět uložit. Tento celý pomalý geologický proces prý trval miliony let.

Mnoho odborníků souhlasí s tím, že největší nesrovnalostí je celosvětová nesrovnalost, která rozděluje zemskou geologickou historii na dvě části. Pod touto nesrovnalostí neexistují prakticky žádné fosilie a téměř všechny jsou usazeny po této době. Walter S.Olson popisuje záznam usazenin:

Jevy o které se jedná, jsou Kambrijsko-Prekambrijské nesrovnalosti. Toto je nejnápadnější a nejuniverzálnější zlom ve sledu skal pokrývajících zemi. Událost, kterou reprezentují byla použita k rozdělení historie naší planety na dvě stejné a kontrastní části. Kontinentální nuklei byly v tom čase stržené až po krystalinový základ. Starodávný systém hor byl opotřebovaný až na rovinu a tím snížily kontinenty na pláně a zanechaly čistou tabuli, na kterou se potom zapsala geologická historie. (Olson, "Origin of the Cambrian-Precambrian noncomformity", 1966)...

Jelikož doba eroze mezi Kambriem a Prekambriem je celosvětová, známý americký geolog Charles D.Walcott pojmenoval tuto periodu, která měla trvat miliony let, "Lipalian Interval".(Thomas H.Clark a Colin W.Stearn, "The Geological Evolution of North America").

Během těch milionů let eroze, se nikde na zemi neudály žádné usazeniny. Toto vypadá velmi nelogické a nepravděpodobné. Kdekoliv se odehraje eroze, sediment se musí usazovat někde jinde, nebo potom vody musí zůstat dostatečně turbulentní aby udržely sediment v neusazeném stavu po miliony let....

A přesto, pakliže byla sedimentace po celém světě, potom je velmi nepravděpodobné, že všechny oblasti sedimentace, na celém povrchu Země, byly znovu od-erodovány.... Existuje klíč k tomu co se asi stalo, když se podíváte na depozity usazené ihned po nesrovnalosti. Dott a Batten popisují kambrijské usazeniny: Vrchní kambrijské pískovce, dominantní sediment se řadí mezi nejvyzrálejší ve světě. Nemají soupeře v procesu zaoblování a vytřídění zrna. Obsahují od 90 do 99 procent křemene. (R.H.Dott & R.L. Batten, "Evolution of the Earth", 1971).

Vysoké procento křemíku - minerálu, který je hlavní součástí písku, musí být nepříjemný pro každého kdo se domnívá, že bylo zapotřebí milionů let pro usazení vrstvy. Když původní žulové skalniny zvětraly, vyprodukovaly dva minerály: jíl a křemen. Křemen je těžší a proto je VŽDY uložený před jílem. Jílové částečky vyžadují velmi klidnou vodu aby se mohly usadit. Avšak pozorované kameny neměly v sobě téměř žádný jíl, a žulové zdroje měly až šedesát procent jílu. Dott a Batten komentují:

Kde je všechen ten jíl, který se musel vytvořit rozpadem úžasného množství vulkanických hornin naznačené čistým křemíkem písečného koncentrátu? Ultimátní horninový zdroj obsahuje méně než 40 procent křemíku zatím co většina zbývajících minerálů má tendenci zvětrat na jíl.

S faktem na mysli, že jíl vyžaduje klidnou vodu k sedimentaci člověk by mohl sestavit obraz toho co se mohlo odehrát od doby pre-kambrijské nesrovnalosti. Olsonův popis nesrovnalosti vypadá velmi jako něco, co by člověk očekával při celosvětové potopě, jak ji popisuje Bible. Pakliže ta erozní doba, kterou nesrovnalost reprezentuje, trvala pouze krátký katastrofický časový úsek spíše než ty miliony let běžně prohlašované, potom nedostatek sedimentů je vysvětlitelný. Jak se vody uklidňovaly, těžší písek se usazoval. Nikoliv však jíl, který potřebuje ještě klidnější vodu. Později se usadí také jíl...

Potopa celosvětových rozměrů by tato fakta snadno vysvětlila, jelikož ta by se odehrála ve velmi krátké době. Ale pakliže chce někdo věřit, že tyto geologické události trvaly po miliony let, potom je na něm aby vysvětlil jak je možná celosvětová eroze po miliony let - bez jakýchkoliv usazenin. Musí dále vysvětlit, jak se mohly vody neutišit po miliony let aby se nemohl také usadit jíl, ale byly klidné natolik, aby se depozitoval písek?

PROČ KREAČNÍ TEORII NEPŘIJME VÍCE VĚDCŮ?

Je zcela fair se zeptat, proč více vědců nepřijme kreační teorii. Studentům se nikde již nepředkládají důkazy, které by byly v kontradikci k evoluci. Evoluce se učí po celém světě, jako by byla evoluce prokázaným vědeckým faktem. Každý, kdo by vzal v potaz platnost evoluční teorie, se automaticky stává podezřelým v očích evolucionistů. Teihard de Chardin, filosof evoluce poznamenal:

"Vyjma několika ultra-konzervativních skupin je zcela vyloučeno, aby dnešní myslitel či vědec (bylo by to psychologicky nepřípustné) zaujmul myšlenkovou cestu, která by ignorovala koncept světa v evoluci"(Chardin,"The Future of Man" 1948).

Teilhard de Chardin použil logicky mylný, ale psychologicky efektivní argument - odvolal se k lidu. (Irving M.Copi, "Introduction to Logic"). Tento pomýlený argument se snaží vyhrát tím, že apeluje na emoce. Copi, jak dává příklad k tomuto logickému omylu, píše:

Kromě té "snobské" výzvy, bychom mohli přidat pod tímto předmětem ještě nutkání "jeti s proudem". Chardin argumentuje, že by evoluce měla dostat naše "hlasy", protože "každý" tak volí. Právě tak je nám říkáno, že to jídlo, či ten automobil je nejlepší, protože se nejvíc prodává. Určitý názor "musí" být pravdivý, protože "každý to ví". Ale všeobecné přijetí čehokoliv ještě neznamená moudrost toho či onoho přesvědčení. Všeobecné používání určitého výrobku neznamená, že je tento nejlepší. Argumentovat tímto směrem, znamená spáchat pošetilost "ad populum"... (Copi, dtto).

A tak, když se podíváme na to co Teilhard de Chardin řekl, zjistíme, že nazývá zastánce kreační teorie ultra-konservativci. A zřejmě nikdo takovým být nechce! Dále řekl, že nemůžete být ani myslitelem, ani vědcem, nevěříte-li v evoluci.... Taková prohlášení jsou psychologicky mocná, a proto strhnou mnoho lidí. Ale mají velmi málo do činění s tím, zda se evoluce stala. D.M.S.Watson, zoolog kdysi napsal:

"Evoluce je teorie všeobecně akceptovaná, ne proto že ji lze vědecky dokázat, ale proto, že jediná druhá alternativa - "speciální stvoření", je jasně nemožná". (D.M.Watson v "London Times", August 3, 1929).

Proč je "speciální stvoření" nemožné? Pakliže Bůh existuje, a chtěl svět stvořit, potom pochybuji že by Watsonův názor měl dostatek vlivu u Něho.. Bůh přece může dělat cokoliv bez ohledu na to, co si myslí D.M.S.Watson! ...Peter Volpe píše:

Není nutné debatovat o tom, zda se evoluce - jako událost odehrála. Jediné diference názorů existují v tom jak se odehrála. Jeden může kritizovat výklad, ale spor o výklad nepopírá existenci samotné události. Velmi rozšířený mylný názor je, že můžete zdiskreditovat pravdu evoluce tím, že poukážete na neshody ohledně jejího mechanismu. (E.P.Volpe,"Understanding Evolution").

Bez uvedení jakéhokoliv důkazu, který by prokázal že to, co on říká je správné, Volpe informoval své studenty že: 1) Evoluce je fakt, 2) kontradikce evoluce nemohou být použity k znevážení evoluce proto, že tyto jsou prosté diference názorů ohledně jejího mechanismu.... Načrtni pár problémů evoluční teorie a pozoruj reakce. V první reakci Tě prohlásejí za cvoka. Povšimni si totálního pohrdání a neuznání jakékoliv alternátní pozice právě tak, jako dogmatického ujišťování pozice evolucionisty v následujících prohlášeních:

Žádná větší křesťanská skupina netrvá na doslovném přijetí výkladu Bible... "Slavný" H.G.Wells právě spáchal ten stejný logický omyl "vézt se s proudem". (Wells, "Outline of History").

"Idea Země otáčející se kolem Slunce, se zdála být právě tak bezbožná v době svého zrození, jako je dnes idea evoluce pro Fundamentalisty zaostalých Států.. (H.G.Wells, Julian Huxley, G.P.Wells, zřejmě někoho urážejí. Kdo by chtěl být nazván "zaostalým?...

Samozřejmě víra, že žíjící tvorové byli speciálně stvoření pro Zemi připravenou pro ně, nemá dnes žádnou vědeckou podporu. (H.Rush, "The Dawn of Life", 1957).

Epilog.

Vidina evoluce je zlým, hrozně zlým snem člověka. Nemám tím na mysli moderního člověka posledních století. Ne! To všechno začalo už Nimrodem a lidmi kolem něj, tam na té pláni Šinár, když se rozhodli postavit "město a věž, jejíž vrchol bude v nebi". Ten zlý sen kráčel celou orientální i řeckou filosofií, ať už v té či oné formě. Zanechal své stopy smrtelného jedu v celé lidské literatuře a tak vešel i do většiny mysli a srdcí lidí této planety. Vypadá na pohled tak hrdě, tak bohatýrsky! Člověk si jednou pokoří celý ten vesmír!

Už Pavel má k tomu svůj komentář: "Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze od stvoření světa vidět v Jeho díle, takže nemají omluvu ...Poznali Boha, ale nevzdali Mu čest jako Bohu, ani vděčnost nepocítili. Jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich zkažená srdce se dostala do tmy ..Vyměnili Boží pravdu za lež"....

Každý je tím jedem zasažen, i když občas někdo se té nákazy zbaví. Ne vlastní zásluhou, ne vlastní věží která vede do nebe, ale Jeho Cestou. Uvědomuji si (až teprve dnes) že ten jed se dostával do našich srdcí již v ranném věku. Pamatujete se na ta hrdá, povznášející slova, která jsme se museli učit nazpaměť, pamatuje se ještě někdo? Byla to velká slova, zářivá slova bohatýra rodu Homo sapiens:

Jak lvové bijem o mříže a končí: My přijdem blíž, my přijdem blíž

jak lvové v kleci jatí my světů dožijeme

my bychom vzhůru k nebesům my bijem o mříž, ducha lvi

a jsme zde Zemí spjatí. a my ji rozbijeme

Jan Neruda se jistě cítil velmi povznešeně při psaní těchto veršů, ale neuvědomil si jednu skutečnost: Ano, člověk je schopný ty mříže rozbít a vyjít ven. Ven - kam? Ty mříže přece nejsou mříže vězení, ty mříže ochraňují člověka před nevyslovitelným zlem toho nepřátelského, mrazivého prostoru bez Boha, který tam ty mříže dal, abychom v té naší zvědavosti, nevypadli z okna........

Jaká nepředstavitelná hrůza až jednou se ti tam z toho mrazivého temného prázdna ozve do morku kosti pronikající hlas:

"Proč jsi mi nevěřil?“

^Tonda......

---

[TU1]